Mezinárodní právo – III.část

Před konferenci vítězů v San Remo v dubnu 1920 neexistoval jediný nezávislý arabský stát. Všech 22 arabských států Arabské ligy vzniklo jako výsledek konference nebo mnohem později. Legitimita Izraele, jediného židovského státu, je na stejné úrovni, ne-li větší, jako kteréhokoli arabského státu.

Po porážce Osmanské říše se jednomyslným rozhodnutím Společnosti národů 24. července 1922 vrátilo 1% území bývalým právoplatným majitelům, židovskému národu. 99% území bylo rozděleno mezi Araby.

„Na základě historického spojení židovského národa s Palestinou pro znovuvytvoření národního domova na tomto území.“

Bez jakékoli mezinárodní diskuse nebo rezoluce Britové v roce 1922 použili 25.čl.Mandátu a oddělili východní břeh Palestiny pro vznik Transjordánska. 300 000 nomádských beduínů ze Saúdské Arábie obdrželo území za údajnou pomoc ve válce proti Osmanům. Jediný Žid se nesměl usadit na tomto území, zatímco se počty Arabů neustále navyšovaly. Transjordánsko se stalo jediným státem v dějinách světa, který byl koncipován už jako „judenrein.“ 

Pro Izrael je rezoluce ze San Remo z roku 1920 důležitější, než plán VS OSN z roku 1947 na rozdělení Palestiny.

V Chartě OSN není jediný článek, opravňující Radu bezpečnosti nebo Valné shromáždění k vytvoření nového nezávislého státu na území západně od Jordánu. Po rozpuštění Ligy národů a vytvoření Organizace spojených národů v roce 1946 přešel Mandát pro Palestinu pod pravomoc OSN. V článku 80 nově vzniklé OSN se uvádí:

„OSN nemůže předat práva, garantována Mandátem pro Palestinu židovskému národu, žádnému cizímu (= nežidovskému) národu.“

Podle Charty OSN, která je mezinárodní smlouvou, nesměla být židovská práva k Palestině a zemi Izrael žádným způsobem změněna, ledaže by mezi zúčastněnými státy nebo stranami došlo k intervenční dohodě. Jediné období, kdy by se mohlo na textu Mandátu pro Palestinu něco změnit podle čl.12 Charty OSN byla doba od 24. října 1945, kdy Charta vstoupila v platnost po příslušných ratifikacích, do 14. – 15. května 1948. Poněvadž k žádné intervenční dohodě nedošlo, platí dál čl.6 Mandátu,  uznávající právo Židů na svobodné přistěhovalectví a budování komunit na celém území západně od Jordánu.

Po červnové válce v roce 1967 vydala OSN známou rezoluci č. 242, která vyzvala Izrael k navrácení území a k životu v míru se sousedy. Rezoluci Izrael naplnil vracením Sinaje Egyptu. Mluví-li svět dál o „okupovaném území“ Izraelem, pak zjevně preferuje „žít ve lži.“

Na konferenci v San Remo nebyl z arabské strany žádný odpor proti vzniku židovského státu. Byli natolik zaujati vytvořením arabských států, že je nějaký židovský stát v Palestině nezajímal. Vyplývá to z Weizmann-Faisalovy dohody, že příchod Židů bude pro Palestinu blahodárný.

EU podepsala 31.článek Dohod z Oslo jako svědek, proto je od ní pokrytecké podporovat jednostranné protiizraelské akce arabské autonomie v OSN!

Shrnuto a podtrženo:

Balfourova deklarace z 2.11.1917 stanovila základní princip židovského státu;

Rozhodnutí ze San Remo z roku 1920 dalo principu punc Mezinárodního práva;

Mandát pro Palestinu definoval zásady a prostředky ke vzniku židovského státu;

Řekli jsme dítkám Izraele: „Obývejte tuto zemi, a až přijde čas slíbený Hodiny poslední, v houfu vás přivedeme.“ (korán, súra 17:104) Proč to Arabové nerespektují?