V červenci 2007 sepsalo 138 islámských učenců a duchovních prohlášení, adresované všem křesťanským církvím a denominacím. Deklarace byla pojmenovánaSpolečné Slovo naše i vaše.
V červenci 2007 sepsalo 138 islámských učenců a duchovních prohlášení, adresované všem křesťanským církvím a denominacím. Deklarace byla pojmenována Společné Slovo naše i vaše (A Common Word Between Us and You, acw). Z křesťanské strany na islámské prohlášení reagovalo přes 300 duchovních a teologů prohlášením nazvaným Milovat Boha a bližního (Loving God and Neighbor Together) a zveřejněným 17. listopadu 2007. Původní islámské prohlášení později podpořilo dalších 300 duchovních ze 400 islámských organizací. Křesťanskou odpověď později podpořilo dalších 500 duchovních. Co tím signatáři obou prohlášení sledovali?
Muslimové: „Křesťané a muslimové tvoří 55% světové populace a bez míru mezi nimi nemůže být mír na světě. Budoucnost světa závisí na míru mezi křesťany a muslimy. Milovat Boha a bližního, to jsou základní principy svatých textů islámu i křesťanství. Je tedy zřejmé, že příkaz milovat Boha a bližní je společným základem a spojením mezi koránem, Tórou a Novým zákonem. Naším cílem je podat pravdivé informace o našem náboženství, abychom opravili a ukončili neustálé hanobení islámu, zejména v západních zemích. Boží láska je ústřední téma judeo-křesťansko-islámské tradice.“
Motiv deklarace je jasný, nalakovat islám narůžovo, opravit pošramocenou pověst islámu, kterou mají na svědomí ortodoxní muslimové, berouce text koránu vážně. Islámští duchovní se pokusili se svou deklarací „vetřít“ do přízně židů a křesťanů, které jejich božstvo podle textu koránu proklelo. S texty o milování bližního z Bible neměli islámští duchovní problém. S islámskými texty to bylo horší. Podali texty z koránu, které o lásce vůbec nehovoří – 112:1-2 a 73:8. Proto si pomohli údajným citátem od Mohameda: „Nikdo nemá víru, pokud nemiluje bližního jako sebe.“ To je velký podvod a lež islámských duchovních. Pokud to není v koránu, mohli si po smrti Mohameda vymyslet takových domnělých citátů, kolik chtěli. Křesťané si nic vymýšlet nemuseli, v Bibli je textů o lásce dostatek. Deklarace pokračuje:
„V poslušnosti posvátného koránu zveme křesťany k tomu společnému základu naší víry a praxe – k přikázání milovat Boha a bližního. Říkáme křesťanům, že muslimové a islám není proti nim. Láska k bližním je základní a integrální součástí islámu, poněvadž bez milování bližního není pravé víry ani spravedlnosti.
Naše prohlášení představuje malý příspěvek k realizaci vize proroka Izajáše, že „národy překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Národ nepozdvihne meč proti jinému národu a už se nebudou učit válce.“ (Iz. 2,4)
Muslimové prokázali tímto svým „příspěvkem“, že neporozuměli Izajášovu proroctví stejně, jako autoři, kteří tento biblický text umístili na budovu OSN. Proroctní se totiž netýká sekulárního světa, ale pouze komunity věřících v Boha Abrahama, Izáka a Jákoba. Z této komunity se muslimové vyčlenili tím, že Izáka nahradili Izmaelem a židy i křesťany dodnes zabíjejí. A ve svých lžích autoři deklarace pokračují:
„Muslimové uznávají Ježíše Krista jako Mesiáše, ne však tak jako křesťané.“
Z této věty je patrné, že islámští duchovní vůbec křesťanství nerozumí, anebo je to drzá lež. Věřit v Ježíše Krista jako Mesiáše znamená jen jedno: věřit celým srdcem, „že byl ukřižován za naše hříchy, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem“ – I. Kor.15,3-4. Kdo v to nevěří, není křesťan a nemůže nazývat Ježíše Mesiášem. Toto základní křesťanské vyznání víry korán popírá. Místo Ježíše prý Římané ukřižovali někoho jiného. Islámští duchovní se snaží svou deklarací navodit mezi křesťany, židy a muslimy atmosféru „bratrské lásky.“ Avšak nějak pozapomněli, že jim to korán zakazuje, stejně jako podle koránu muslimové nesmí věřit ne-muslimům: 60:1; 3:73. Deklarace tedy vybízí muslimy, aby korán neposlouchali! Dále islámští duchovní křesťany vybízejí:
„Respektujme jedni druhých.“
Ptám se sám sebe, jak mohu respektovat vyznavače islámu, když jejich korán označuje židy a křesťany za „nevěřící“, pro které jejich božstvo připravilo muky pekelné? Jak si mohou křesťané vážit vyznavače islámu, když jejich korán učí, že židy, naše starší bratry ve víře, proměnilo jejich božstvo v opice a prasata? Nenaplňuje islám skutkovou podstatu trestného činu hanobení rasy i náboženství, které je trestné podle práva? Za to požadují úctu? V dalším odstavci se islámští duchovní křesťanům vysmívají do očí“
„Chválíme vás, že uznáváte spravedlnost a svobodu náboženství za klíčovou část lásky k bližnímu. Bez spravedlnosti není lásky k Bohu ani k bližním. Je-li náboženská svoboda svědomí omezována, je Bůh znevažován, bližní je utiskován a nelze mluvit o lásce k Bohu a k bližnímu.“
Za pravověrnou baštu muslimských sunnitů se považuje Saúdská Arábie, za baštu šiítů se považuje Írán. V jedné ani druhé svoboda náboženství neexistuje. O jaké svobodě pak islámští duchovní psali?
„Domníváme se, že 99% křesťanů a muslimů (ovšem i židů) si přejí mír.“
Nedělí snad islám svět na „dům islámu“ a na „dům války“? Další důkaz pokrytectví islámských duchovních. Konec konců, i to 1% islámských zabijáků stačí na zabíjení židů, křesťanů i jiných muslimů, jak to vidíme ve světě. Po výměně deklarací následovaly dva společné katolicko-muslimské semináře: v listopadu 2008 v Římě a v listopadu 2011 v Jordánsku. Autorem islámské deklarace je jordánský princ Ghází bin Mohamed.
Ze stovek pro-islámských reakcí teologů se vyjímá prominentní evangelický pastor John Piper, který napsal: „Islám odmítá křesťanské učení o Ježíši, což znamená, že muslimové a křesťané neuctívají stejného Boha.“
