Jak je to s tím antisemitismem?

V deníku Právo z 8. 9. 2016 odmítl politický tajemník MZV Petr Drulák nálepku antisemity, sebe označil za přítele Izraele, nesouhlasí s přístupem Izraele k Palestincům, s rozšiřováním židovských komunit na palestinských územích a vyjádřil snahu „nacházet více společné agendy s palestinskými partnery.“

Drulák ukončil obavou, aby někoho nenapadlo tuto politiku nacházení více agend označovat za antisemitskou.

Přiznávám se, že takové pokušení mám. Proč? Autorem termínu „antisemitismus“ je německý novinář Wilhelm Marr, proslulý svou nenávistí k Židům. Tvrdí se, že nový termín byl „společensky únosnější.“ Přiznání někoho, že „nenávidí Židy“ bylo jistě hanebné, zatímco nepřesný termín antisemitismus (Semity jsou také Arabové) nezní tak nemravně. Marr založil v roce 1879 Antisemitskou ligu. Neútočil na všechny Semity, ale zcela otevřeně jen na Židy. Svou knihu nazval Cesta k vítězství Germánství nad Židovstvím.

V roce 135 n. l. přejmenoval římský císař Hadrián židovskou vlast Judeu na Palestinu. Co ho k tomu vedlo? Chtěl navždy vymazat z dějin památku na židovský národ. Jeho nenávistný pokus dodnes napodobují v různých obměnách ti, kdo chovají k židovskému národu stejnou nenávist. Na prostou otázku, čím si ti Židé „vykoledovali“ nenávist okolních národů až do současnosti, dává odpověď slavné, na celé planetě známé Desatero. Je tam zmínka o nenávisti k pravému Bohu, jehož byli Židé reprezentanty. Na Boha jsou lidé krátcí, tak si vybíjeli zlost na jeho vyvoleném lidu. Nestali se anděly, i oni Boží vůli přestupovali a proto přicházely také tresty. Jedním z nejbolestnějších bylo vyhnání Židů z jejich původní vlasti, z Judeje a Samaří.

Pravý Bůh a židovský národ byli a jsou navždy spojeni neviditelným duchovním poutem. Od vzniku Církve se k nim mohou připojovat lidé ze všech národů naší planety.

Platí jednoduché, snadno zjistitelné pravidlo: kdo z národů ctí Boha srdcem, má k Židům přátelský vztah. Komu je Bůh lhostejný, či dokonce Boha nenávidí, stává se nepřítelem židovského národa. Dějiny vzniku Státu Izrael to dokumentují velice názorně. Věřící politici napomáhali jeho vzniku, nevěřící vznik Izraele sabotovali ze všech sil. Hlasování v OSN z 29. listopadu 1947 o „rozdělení Palestiny na stát židovský a arabský“ dopadlo pro židovský národ kladně hlavně proto, že v OSN tehdy nebylo mnoho nových islámských zemí. Dnes by vznik židovského státu už možný nebyl.

Zpět ke zlomyslnému přejmenovávání, plynoucí právě z nenávisti k Židům. Když arabské státy přepadly v květnu 1948 Izrael, obsadilo Jordánsko území Judeje a Samaří, anektovalo jej a, po vzoru Římanů, přejmenovalo na „Západní břeh“. Důvod byl stejný. Vymazat z dějin vzpomínku na Judeu a Samaří, kolébku židovského národa.

Zadruhé: Rezoluce OSN o rozdělení Palestiny obsahuje termíny „stát židovský a stát arabský“. Co z toho antisemité dnes uznávají? Představitelé arabské autonomie odmítají termín „stát židovský“ a „stát arabský“ přejmenovali na „palestinský“. Všichni antisemité to papouškují po nich. Ještě rezoluce OSN z roku 1967 po Šestidenní válce hovoří o „arabském území“, ale z rozhodnutí arabské teroristické organizace OOP se z arabského území stalo území palestinské a z Arabů se stali Palestinci.

Nepochybují o tom, že toto všechno pan tajemník Drulák ví. Proto tvrdím, že politici přijali arabskou propagandu zcela vědomě, ale ze staré nenávistí.

Zatřetí: židovské prosperující komunity v Judeji a Samaří politici hanebně označují slovem „osady“. Takto se snad mohou označovat plechové příbytky východoslovenských Romů. Městečka v Judeji a Samaří jsou moderní, čistá, s veškerou potřebnou infrastrukturou. A tvrdit, že jsou ilegální, odporující mezinárodnímu právu, je pouhá arabská propaganda, přijata světem ze zištných, ekonomických důvodů. Obviňování z ilegálnosti židovských komunit lze přijmout pod podmínkou, že:

1) Prohlásíme všechna rozhodnutí z konferencí vítězných států po I. světové válce o nároku Židů na svou vlast v Palestině za neplatná;
2) Prohlásíme jednomyslné hlasování 51 zemí Společnosti národů o zřízení židovské vlasti v Palestině a následného pověření (= mandátu) Velké Británie, aby vůli Společnosti realizovala, za neplatné;
3) Všechny státy OSN se domluví na deklaraci, že „Mezinárodní právo začalo platit až od roku 1945 a všechno, co bylo smluvně ujednáno před vznikem OSN je neplatné“;

Pokud to státy OSN neodhlasují, mělo by platit znění Mandátu pro Palestinu, podle kterého jsou židovské komunity v Judeji a Samaří nejen v souladu s mezinárodním právem, jehož je Mandát součástí, ale dokonce Britové měli zakládání takových komunit podporovat.

Fakt, že izraelské levicové vlády přejaly arabskou propagandu a používaly slovník nepřátel, mě jen utvrzuje v názoru, že v celém blízkovýchodním konfliktu jde o duchovní zápas víry a nevěry. Proto by nemělo nikoho překvapit, že téměř všechny levicové vlády jsou proti Izraeli. Na závěr musím přiznat, že se ztotožňuji s jednou větou Wilhelma Marra: „Židovská otázka představuje osu, kolem níž se otáčí historie celého světa.“ Soli Deo Gloria!