Izrael a mezinárodní právo

Po I. světové válce měli ještě politici úctu k Bohu a k právu. V té době se také kladly základy mezinárodního práva ku prospěchu židovského národa.

Po II. světové válce se respekt k právu pomalu vytrácel, až došlo k dnešnímu politickému pohrdání právem. Posuďte sami.  

V listopadu 1917 britská vláda vydala Balfourovou deklaraci, v níž vyslovila „sympatie“ se záměrem sionistů znovuvytvořit v Palestině trvalý domov pro židovský národ. Podmínkou bylo, že nebudou narušeny civilní a náboženská práva tamních nežidovských obyvatel.

Vlády Francie i Itálie vyslovily s deklarací souhlas v roce 1918 a kongres USA schválil záměr sionistů v roce 1922. Po rozpadu Osmanské říše řešila Společnost národů budoucnost Palestiny a pověřila 24. července 1922 Velkou Británii k vytvoření politických a ekonomických podmínek k naplnění Balfourovy deklarace o zřízení národní vlasti pro Židy v Palestině. Rozhodnutí Ligy národů nabylo „právní moci“ v září 1923.

Pakt Ligy národů – předchůdkyně OSN: S cílem podpořit mezinárodní spolupráci ve snaze o dosažení mezinárodního míru a bezpečnosti signatáří souhlasí s touto Dohodou:

Obyvatelům bývalé Osmanské říše mají vyspělé státy dopomoci k tomu, aby si mohli v podmínkách moderního světa vládnout sami. Za nejlepší metodu pomoci těmto lidem zvolila Společnost národů mandátní systém, tzn. pověřila Velkou Británii ke správě Palestiny. Britové pověření přijali, ale jejímu naplnění většinou bránili a jeho cíl sabotovali. Podle Mandátu pro Palestinu byli povinni naplnit Balfourovou deklaraci z 2. listopadu 1917, která se stala součástí mezinárodního práva. Mandát uznal „historické spojení židovského národa s Palestinou a nutnost znovuzřízení domova pro Židy v jejich bývalé vlasti.“ V Mandátu čteme mimo jiné:

Čl.2 – Pověřený je odpovědný za vytvoření takových politických, administrativních a ekonomických podmínek, které zajistí zřízení židovského národního domova. Občanská a náboženská práva nežidovských obyvatel musí být chráněna.  

Čl.4 -  Pověřený bude při naplňování Mandátu spolupracovat se sionistickou organizací.

Čl.5 – Pověřený zajistí, aby žádné území z Mandátu pro Palestinu nepřešlo pod cizí vládu.

Čl.6 – Pověřený je povinen usnadnit židovskou imigraci a podporovat zakládání židovských komunit na půdě státní a prázdné.

Čl.25 – Pověřený může na území východně od Jordánu upravit podmínky Mandátu (což také Britové udělali a vytvořili tam Zajordánsko, kam se Židé nesměli usazovat.

Z toho logicky plyne: 1) Židé se mohli usazovat p o u z e  na území západně od Jordánu;

2) Všechna dnešní žvanění o „okupaci“ území na západ od Jordánu jsou pokrytectvím a popřením Mandátu pro Palestinu jako součástí mezinárodního práva.

Čl.27 - Bez souhlasu Společnosti národů se nesmí v Mandátu provést žádná změna.

Zmíněným mezinárodním právem, vůli Společnosti národů, pohrdali Arabové i Britové. Arabové odmítají Balfourovou deklaraci, Mandat pro Palestinu i pozdější doporučení OSN, nástupkyně Společnosti národů, z 29. listopadu 1947. Uznávají jen takové „právo“, které jim vyhovuje.

Britové důvěru Společnosti zklamali a neustále sabotovali cíl a smysl Mandátu pro Palestinu. Arabská ropa zajímala Brity víc, než osud milionů Židů. Jejich vinou zahynuly tisíce Židů, kterým nedovolili vstup do Palestiny v době nacistického běsnění v Evropě.

Dnešní politici a představitelé většiny zemí v OSN se chovají tak, jako kdyby mezinárodní smlouvy a zákony před rokem 1945 vůbec neexistovaly. Často z ekonomických důvodů podlézají arabským a islámským zemím a účastní se nemravného zpochybňování mezinárodního práva, toho práva, které položilo základy Státu Izrael. Všechny fráze o „ilegálních židovských komunitách“ na území západně od Jordánu jsou jen nehorázným útokem na holou existenci Státu Izrael.