„Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly…“ (Bible, prorok Izajáš 49,15)
Většina samic v živočišné říši svá mláďátka chrání. Výjimky to jen potvrzují. Nepřipadá vám divné, že matky s dětmi v podzemí Azovstalu riskují své životy i životy svých dětí? Proč raději nevyjdou ven a zachrání sebe i děti? Odpovědi mohou být různé:
- Stále spoléhají, že je přijde osvobodit ukrajinská armáda;
- Ve vyjití z podzemí jim brání členové praporu Azov, kteří je drží jako rukojmí;
Kdyby se mohly svobodně rozhodnout, jistě by se většina rozhodla raději opustit Azovstal než vidět umírat své děti. Není tajemstvím, že příslušníci neonacistů v ukrajinských praporech Azov, Ajdar i Donbas páchali na Ukrajině zvěrstva, takže vzetí civilistů jako rukojmí by se nikdo nemusel až tak moc divit.
Ke klasice vojenské taktiky patří úmyslné šíření dezinformací. Rozeznat jedno od druhého je někdy nesnadné, někdy to je po nějakou dobu zcela vyloučeno. Příkladem může posloužit nález asi 300 mrtvých v Buči. Zemřeli po zásahu rakety? Jestliže ano, z které bojující strany byla rakety vypálena? Nebo je někdo „popravil“? Nebo zemřeli přirozeně a byli tam dopraveni později? Strejda v Bílém domě měl jasno ihned: „Byla to od Rusů genocida.“
Termín genocida je často zneužíván (gens = národ, occidere = zabíjet). O genocidě na Ukrajině mluvit nelze. Podobně nelze označit za genocidu nálety spojenců na Drážďany, shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, masakr ve Srebrenici ani masakr v uprchlických táborech Sabra a Šatila v arabské autonomii. Vždy se jednalo o krutou pomstu nepříteli.
