Duch svatý

Pneumatologie pro všechny II.Kor.1,22 – „Do srdcí nám dal Ducha jako zálohu toho, co nám připravil.“ Kdyby byly „třetí božská osoba zálohou našeho dědictví,“ pak samotný pobyt v nebi má větší hodnotu než tato fiktivní třetí osoba (srov. Ef.1,14)

Žid.2,4: „Bůh potvrzoval jejich svědectví znameními, divy i rozličnými projevy své moci a rozdílením-distribucí Ducha svatého podle své vůle.“ (zde se jistě nejedná o nějakou třetí osobu, protože osobu nelze rozdělovat!!!)


Num.11,25: „…JHVH odebral z ducha, který byl na Mojžíšovi a dal těm 70 starším“.

Tyto jednoduché biblické texty zřejmě nebyly známy církevním otcům, kteří několik století tápali v otázce Ducha a mnozí je v jejich omylech následují dodnes.
I. Kde se stala chyba


Většina lidí ve středověku byla negramotných a obdivovala jen biblické ilustrace. Kompletní Bible byly rozděleny do několika svazků a byly velmi drahé. Mohli si je koupit jen bohatí a univerzity. Cenou za Bibli byl celoroční výdělek. Kdo potom mohl kontrolovat církev, zda její učení souhlasí s Písmem? Ani v prvních stoletích to nebylo jiné. „Před Irenejem ve 2.století ještě není Duch svatý téma k přemýšlení (bedachtes). Teprve Ireneus píše o Bohu, který se sdílí s člověkem jako Duch, zejména v osobě Ježíše Krista, jako Ducha dávajícího. Tato „Duch-kristologie“ byla přijímána okolo roku 160 pod axiomem Bůh je Duch (Ireneus, 130-200, byl biskupem v Lyonu, v severní Francii. Ačkoli pocházel z řeckého prostředí, ovládal i hebrejštinu. Učil, že ve Staré i Nové smlouvě je přítomen stejný Bůh)

Funkce Ducha při stvoření se ve 2.-3.století vůbec neobjevovala. Ve 4.století se objevuje spor o božství třetí osoby (okolo 357). Pro Augustina byl Duch svatý „božskou silou, která vede člověka kBohu.“ (W.-D. HAUSCHILD/V. H. DRECOLL, Pneumatologie in der Alten Kirche (traditio Christiana 12) Bern u.a. 2004, Herbert Frohnhofen, 11. August 2006)

Každý věřící z pohanů, který se obeznamuje se Starým zákonem, překvapeně zjistí, že hebrejské „ruach“ je ženského rodu a znamená mimo jiné „vítr“ nebo „dech.“ Totéž platí pro čtenáře Nového zákona, kde řecké „pneuma“ je pro změnu rodu středního, ale také znamená „vítr“ nebo i „dech“, někdy ve smyslu „dechu života“ – Žalm 104,29.

Co z toho plyne pro biblické poznávání? Předně skutečnost, že oba biblické jazyky těmi pojmy označují „neviditelno“. Jako „duchovní“ se pak odvozeně označovalo vše neviditelné. Je přirozené, že se tyto výrazy vztahují hlavně k neviditelnému Bohu a následně ke stvořeným bytostem, pro lidský zrak rovněž neviditelným. Takovými bytostmi jsou andělé, které Nový zákona označuje jako „služebné duchy“ (Žid.1,14).

Jestliže Izraelci četli ve II.Par.16,9, že: „Oči JHVH spatřují celou zemi“, pak snadněji porozuměli Davidové otázce: „Kam odejdu před tvým Duchem?“ Vidí-li potom Jan (Zj.1,4; 4,5) „sedm duchů“, dostává také výklad, že „Beránkových sedm očí je sedm duchů“, poslaných na celou zemi (5,6). K možnému výkladu, že by to mohla být „třetí osoba trojice“ to má jistě moc daleko.
II. Boží podstata


Po přerušení kontaktů se židy začali křesťané z pohanů spekulovat o „Boží podstatě.“ Kdyby se drželi biblického učení apoštolů, byli by toho ušetřeni. Pustili se však na tenký led spojování řecké filosofie s křesťanstvím a jeden omyl řešili ještě větším omylem. V jejich šlépějích pak šli jiní, jako např.adventisté a svědkové, kteří namísto přiznání omylu, přidali další omyl ještě většího kalibru.

To, co tito popletení učitelé postrádali, byla pokora. Autor 119.Žalmu překvapivě vyznal: „Hospodine pokořils mne pravdou.“ Pravda nás totiž všechny usvědčuje z našich omylů. Kde není dostatek pokory k přiznání omylu, tam se kupí omyl na omyl. A co to má společného s Boží podstatou? Aby církevní otcové „vysvětlili“ svůj trojiční vynález, pustili se arogantně do definování „podstaty Boží.“ Zatahovali do křesťanství řecké filosofické pojmy jako esence, podstata, hypostaze, ačkoli je nikdo k tomu nenutil. Dosáhli tím smutného „prvenství.“ Byli totiž ze všech pisatelů a osobností Bible první, kdo začal „řešit Boží podstatu.“

Znalce Starého zákona by taková rouhavá myšlenka nikdy nenapadla, neboť si vzal k srdci varování Boha izraelského z Iz.55,9: „Jako jsou nebesa vyšší od země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ Boží muže nezajímala Boží podstata, ale Boží sláva, skutky nebo charakter. Ne „z čeho je Bůh“, ale jaký je Bůh. Fyziologie zkoumá životní pochody uvnitř organizmů a církevní otcové tuto metodu ve své hlouposti přenesli na Boha. Nespokojili se s krátkou biblickou definicí z I.Jan 4,8: „…Bůh je láska.“
III. Jak Bůh vypadá?


Fyziognomie je o vzhledu. Touha Boha vidět je lidsky přirozená, není v tom žádné rouhání. Takové přání vyslovil dlouho před apoštolem Tomášem už Mojžíš: „Dovol mi spatřit tvou slávu“ – Ex.33,18. Bůh Mojžíše vyslyšel tím ,že mu oznámil svůj charakter: „…plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, …který odpouští…“ – 34,6-7.

Nebudu daleko od pravdy, když tvrdím, že právě tyto Boží atributy většině církevních představitelů 4.století, kteří „kladli základy trojiční nauky“, chyběly. Každé další století se úroveň představitelů církve zhoršovala úměrně k růstu bohatství a moci. Takový stav apoštol Pavel předpověděl v Efezu při setkání na rozloučenou se staršími okolních sborů: „Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo.“

Na prvním koncilu v Jeruzalémě se apoštolé postavili na obranu věřících z pohanů. Na „druhém“ koncilu v Nikaji v roce 325 již není o odpouštění ani zmínka. Moci chtiví biskupové „přešli do útoku“, začali bratry s jiným pochopením Písem proklínat, vylučovat z církve(věřili, že i z nebe) a s pomocí císaře posílat do vyhnanství. Krátce nato došlo i na první popravu a smutné kolo církevních dějin netolerance a krutosti se pomalu, ale jistě roztáčelo. V jeho soukolí přišlo o majetek nebo život statisíce křesťanů. Biskupové chtěli poučovat svět o tom, jaké je Bůh podstaty a Jeho obraz znetvořili k nepoznání.

„Kdo vidí mne, vidí Otce.“ – Jan 14,9 Jakou „esenci“, „podstatu“ či „hypostázi“ viděli na Ježíši Kristu? Laskavý, odpouštějící a pokorný, který „nalomené stéblo nezlomil.“ Takového Boha potřebují lidské bytosti, náchylné ke hříchu, který se nás „tak snadno přichytí“ – Žid.12,1-2.
Moudrost jen pro dospělé


„Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře“ – I.Kor.2,6.

Podle Jan 16,12 chtěl Pán Ježíš vysvětlit apoštolům ještě „mnoho jiného“, ale nebyli schopni to přijmout. Domnívám se, že důvodem byla jejich slabší znalost Starého zákona. Plné zjevení proto obdržel o něco později až v Tóře zběhlý apoštol Pavel. Petr pak napsal, že „některá místa“ v jeho dopisech sborům byla „těžko srozumitelná“, a dnes nemůžeme říci, zda to platilo i pro Petra – II.Petr.3,16.

Umím si představit ten myšlenkový zápas bratří z židovského prostředí při představě, že by JHVH, Bůh Izraele, obdržel z vůle Otce lidské smrtelné tělo. Podle II.Tim.2,2 ani Pavlova moudrost nebyla určena pro každé ucho, přesně podle výše zmíněného verše z dopisu do Korintu. Pavlův žák Timoteus to měl předávat jen věrným bratrům, „schopným učit.“ V čem asi ta schopnost spočívala? Titus, další Pavlův žák měl mít v učení vážnost, důvěryhodnost a jeho učení mělo být avkata,gnwston tj.podle Součkova řecko-českého slovníku: “nezasluhující odsouzení“, „neodsouditelné“, „nezavržitelné“, jinými slovy učení, které by bylo nezpochybnitelné, nenapadnutelné. To se nedá říci téměř ani o jednom usnesení pobiblických koncilů.

Duch-Pneuma je odvozeno od slovesa „pnein“ = dýchat, foukat, vát.

I.Petr.4,11: „…kdo slouží, ať to činí ze síly, kterou dává Bůh…“, čili Duch svatý je také moc!, jak to řekl sám Pán apoštolům: Sk.1,8:“ ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí…“;

Luk.11,13: “Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí!"

Osoba se nemůže “dávat”, jde zřejmě o zálohu na nebe v křesťanském společenství!
Duch v Bibli:


Boží – Mat.3,16;

soudu – Iz.4,4;

posvěcení – Řím.1,4;

lásky – II.Tim.1,7;

Kristův - I.Petr.1,11;

Pravdy - Jan 14,17;

zaslíbení - Ef.1,13;

mírnosti - Gal.6,1;

moudrosti - Ef.1,17;

zdravé mysli –II.Tim.1,7;

rady - Iz.12,2;

synovství – Řím.8,15;

otroctví - -„-

slávy - I.Petr.4,14;

milosti - Žid.10,29;

bázně - II.Tim.1,7;

proroctví -Zj.19,10;

světa - I.Kor.2,12;

bludu - I.Jan 4,6;

věštecký - Sk.16,16;

antikristův - I.Jan 4,6;

omámení - Řím.11,8;


Z toho seznamu je naprosto zřejmé, že Písmo označuje duchem něčí princip nebo podstatu a nejde vždy nutně o osobu.
Pokračování zde