Duch svatý II.

Řím.5,5: „Láska Boží je rozlita v našich srdcích skrze Ducha svatého“. Takové vyjádření se nehodí na osobu. Boží láska mezi námi je „kousek nebe“, záloha na věčnost, jak to označil apoštol Pavel: „…..byla vám …vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého, jako záloha našeho dědictví“ (Ef.1,14) Naším dědictvím je přece věčnost v přítomnosti milujícího Boha.

Zj.22,1: I ukázal mi potok čistý vody živé, světlý jako křišťál, tekoucí z trůnu Božího a Beránkova“.

Jan7,37: „V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: "Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“

Jan7,38: „Kdo věří ve mne, 'proud živé vody poplyne z jeho nitra', jak praví Písmo."

Živá voda z trůnu Otce a Syna inspirovala k pohádkám pro děti, ale apoštol Jan sám podal výklad té živé vody. Je to Boží Duch věřícím, vyjádřený Slovem, jak to řekl Pán:

„Slova, která jsem k vám mluvil jsou Duch a život“ – Jan 6,63.

Souhlasí to i s Písmem Staré smlouvy:

Žalm 36,10: „U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.“

Ze stejného pramene živé vody mohl čerpat i izraelský lid, ale ve své nemoudrosti toho nevyužil a dal přednost „člověčině“.

Jer.2,13: „Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží."

V Nové smlouvě mělo dojít k nápravě a Boží lid dostal novou šanci. V osobě Syna Božího se otevřel nový zdroj živé vody. Apoštol Jan dále vysvětluje, co je míněno světlem ze Žalmu 36,10. V Janově evangeliu 1,4-9 čteme, že tím světlem je osoba Syna Božího, Pána Ježíše Krista.


Novozákonní Církev tvoří společenství, množství jednotlivců, kteří mají něco společného:


I.Jan 1,3: „Máme společenství s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem“.

Bůh je láska (I.Jan 4,8) a jestliže je v nás Jeho Duch, je v nás i Jeho láska (Řím.5,5). Potom se společenství věřících „pozná po lásce“ (Jan 13,35). Kde je láska mezi věřícími, tam přebývá sám Bůh. Takové společenství přeje apoštol Pavel věřícím v Korintu (II.Kor.13,13).

Mat.18,20: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

Pán Ježíš je přítomen pouze mezi těmi, kteří se řídí Jeho Slovem (Jan 14,23), Jeho Slovo je Duch a proto platí, že ti, kdo jsou vedeni Jeho Slovem, jsou také vedeni Jeho Duchem. Je zajímavé, že nikde nečteme, že máme společenství „s Duchem svatým“, ale jen s Otcem a Synem! Nikde rovněž nečteme, že „nás Duch svatý miluje“. Písmo nás informuje jen o lásce Boha Otce a Pána Ježíše. Tam, kde se žije Slovo Pána Ježíše, tam je „Boží atmosféra“, tam věřící prožívají „ovoce Ducha“, neboli výsledek poslušnosti Slova Božího: lásku, radost, pokoj… Zakouší alespoň v malém stav, jaký vládne v nebi. Písmo to nazývá „zálohou našeho dědictví“ (II.Kor.1,22; 5,5;Ef.1,14).


Mal.2,15: „Což on neučinil člověka jednoho a nedal mu částku ducha…?“ (ačkoli měl přebytek DUCHA?)

Luk.1,35: Anděl Gabriel ztotožnil Ducha svatého s Boží mocí (parall.membrorum!)

Řím.1,9: „Bůh, jemuž z celé duše sloužím…“ (v řečtitě je pneumati!, tj.sloužím duchem)

II.Tim.1,3: „…kterému sloužím s čistým svědomím…“ = duch je zaměnitelný se svědomím!

(svědomí = vědět něco spolu s Někým; je tedy náš duch naše vědomí, naše „JÁ“)

Kaz.7,8: „…lepší je trpělivost nežli povýšenost“; (hebrejsky: „vysoký duch“)

Žalm 143,4: „Jsem skleslý na duchu, srdce mi usedá v nitru“ (paralelismus membrorum);

Ez.11,19: „…vložím do jejich nitra nového ducha…“; „ruach hadaša“;

Ez.18,31: „…obnovte své srdce a svého ducha…“; „lev hadaša“;

Ez.36,27: „…vložím vám do nitra svého ducha…“;

IISam.22,16: „…Hospodin zadul svým hněvivým dechem“(hebrejsky =hněvivým ruachem);

Luk.1,35: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní“ (paralelismus membrorum);

Žid.9,14: „Kristus sebe obětoval skrze Ducha věčného“ (ekum.nesprávně „který nepomíjí“)

Jan 6,63: „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená“. „Slova má jsou Duch a život“.

I.Kor.5,3-4: „…ač vzdálen tělem, budu s vámi duchem přítomen“ (mé vědomí bude s vámi!!!, budu na vás myslet)

Ex.28,3: „…které jsem naplnil duchem moudrosti…"

Duch a světlo z jiného pohledu


II.Sam.22,29: „Ty jsi mé světlo Hospodine.“ Jak může být Bůh světlem? Jedině svým SLOVEM, které je žalmistovi „svící nohám.“

II.Moj.25.37: „Ve svatyni musely svítit lampy, bylo jich sedm.“

II.Par.29,6-7: „Bezbožní Izraelci světla ve svatyni zhasili.“

Zach.4,2-10: „Sedm lamp jsou o č i JHVH.“

Žalm 36,10: „Ve Tvém světle své světlo vidíme.“

Zj.4,5: „Před trůnem sedm světel, což je sedmi Duchů Božích.“

Př.20,27: „Duch člověka je Boží světlo k průzkumu nitra člověka.“

Duch Hospodinův


„Duch JHVH je sám JHVH.“ Hebrew Names of God

V Tanachu znamená ruach vítr, dech, mysl nebo ducha. Při stvoření to je dech, v lidech i zvěři (Gen.7,15; Ž.104,25.29; Iz.42,5; Ez.37,5) Ruach je někdy princip života, Boží tvůrčí aktivita, aktivní moc.

Job 33,4: „Boží duch mě učinil, dech Všemohoucího mě oživil.“ (podle paralelismu membrorum je dech totéž co duch!)

Job 27,3: „…Boží dech je v chřípích člověka.“

Job 12,10: „V jeho ruce je život všeho, co žije, duch každého lidského tvora.“

Žalm 31,6: „Svého ducha kladu do tvých rukou.“

Luk.23,46: „Ježíš zvolal: Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“

Iz.40,13: „Kdo změřil Ducha JHVH…?“ Kdyby byl Duch samostatná, oddělená osoba od Boha JHVH, pak by otázka neměla smysl.

Iz.55,9: „Jako nebe od země, tak převyšují cesty mé a úmysly mé ty vaše.“ Proto nikdo nemůže „změřit“, tj.vystihnout Ducha JHVH!

Job 9,8: „JHVH sám roztahuje nebesa…“

Iz.44,24: „..Já jsem Hospodin sám roztahuji nebesa.“ (srov.Job 37,17)

Iz.45,12: „Vlastníma rukama roztahuji nebesa…“

To znamená, že JHVH (=Ježíš Kristus)nepotřebuje ke stvoření další, třetí osobu trojice, jak to církev učí. (podle církevní tradice se „Duch Boží vznášel“ nad vodami a byla tma, ale kde je Bůh, tam nemůže být tma; z toho plyne, že nad vodami nebyl „ruach“ jako Bůh, ale jako vítr)


Mich.2,7: „Zdali do těsna vehnán má býti Duch Boží…?“ , králičtí si nevěděli rady!!!

„Což nepokoušíte Hospodinovu trpělivost?“ , ek. hrubě překroutili smysl verše!!!

„Copak je KAZAR RUACH JHVH…. ?“, je v hebrejském originále.

Hebrejský kořen „KZR“ znamená useknout, zkrátit, zmenšit!

Num.11,23: „…což ruka JHVH je krátká?“

Iz.50,2: „…. Což je má ruka tak krátká k vykoupení? Nemá k vysvobození dost síly?“ (KAZERA JAD)

Iz.59,1: „Hospodinova ruka není krátká na spasení…“, (KAZERA JAD)

Z veršů vyplývá poetický popis nevěry v Boží moc. Nevěřící Izraelité svou nevěrou „umenšovali Boží m o c“. Tento popis vylučuje nauku o tzv.“třetí osobě trojice – Duchu svatém“.

Osobu nelze useknout, zmenšit atd., proto je jediný možný výklad takový, že se jedná poetické popsání Boží moci – RUACHU JHVH.

Jiný poetický popis snižování Boží moci, tj.nevěry, se nachází:

Jer.23,23: „Jsem Bůh, jenom když jsem blízko…jsem-li daleko, Bůh už nejsem?“

Luk.11,20: „Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království.“

Mat.12,28: „Jestliže však vyháním démony Duchem Božím.."

Pán Ježíš použil stejný poetický hebrejský popis Boží moci a tím ztotožnil RUACH JHVH s Boží mocí.

Centrem všeho musí být v církvi vždy Ježíš Kristus


II.Tim.1,13: „Měj za vzor zdravých slov to, co jsi slyšel ode mne ve víře a lásce, která nás spojuje v Kristu Ježíši.“ (tj.co Písmo neučí, neučit též!)

I.Kor.6,17: „Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch.“

II.Kor.13,3: „Skrze mne (Pavla) mluví Kristus“.

Gal.2,20: „…nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“

Gal.3,27: „Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli.“

Jan 8,32: „A poznáte pravdu, a pravda vás vysvobodí.“; 14,6: „Já jsem pravda“;

Gal.5,1: „Protož v svobodě, kterouž Kristus nás osvobodil…“;

I.Jan 5,6: „…neboť Duch jest pravda.”

Gal.5,25: „Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit.“

Kol.3,4: „Když se pak ukáže Kristus, život náš….“

Ef.2,13: „Ale v Kristu Ježíši jste....”


Apoštol Pavel použil obrat „v Kristu“, „v Pánu“, nebo „v Ježíši Kristu“ 164 krát.


Ef.2,18: „Neboť skrze něho obojí máme přístup v jednom Duchu k Otci.“

Ef.3,14-15: „Proto klekám na kolena před Otcem,od něhož pochází nebeský i pozemský rod“; Jediným zdrojem božství je Otec!


J.L.Hromádka: „Celá Barthova teologie je radikálně christocentrická, je předimenzováním správného. Podstata teologie není christocentrická, nýbrž trinitární. Je-li u Bartha nějaké apriori, je to KRISTUS. To je proti všem teologům.“

(z knihy Přelom v protestantské teologii – fragment etiky, str.97)

Pokračování zde