Chomský a disidenti

„Slavný americký filozof Noam Chomsky při své nedávné návštěvě České republiky prohlásil, že disidenti v komunistických státech byli protěžováni západními velmocemi a jejich utrpení nebylo ve srovnání například s odpůrci režimů v Latinské Americe nijak výjimečné. Přesto prý měli pocit, že svým způsobem výjimeční jsou a že jsou ti jediní utlačovaní na celém světě.“ Uvedly to Novinky.cz

Je jasné, že židovský jazykový expert Noam Chomský není „normální“, je výjimečný, vyčnívá z řady. Proto mohou, a řekl bych, že přímo musí, být i jeho názory někdy nenormální. Teď mám na mysli jeho nenávist a odpor vůči Izraeli a hlavně vůči věřícím Židům.
Ale s jeho hodnocením disidentů v ČSSR souhlasím. Nejznámějším činem disidentů v ČSSR bylo sepsání Charty 77. Protože mnozí členové Charty byli komunisté, projevilo se to tím, že Charta „nechtěla demontovat socialismus“, ale vyzývala k dodržování lidských práv. O praxi čelných představitelů Charty kolují různé informace. Že si zahraniční peněžní dary rozdělovali hlavně mezi sebou a některé rodiny vězněných nedostali ani korunu. O alkoholových dýchánkách ani nemluvě.
Někteří čelní představitelé Charty byli dětmi vysoce postavených komunistů, někteří zůstali dodnes Trockisty. Hlas lidu uvádí, že se někteří z disidentů dělili s balíčky ve vězení raději s dozorci, než se spoluvězni. Protože se po Listopadu disidenti z Charty dostali „k moci“, vypadá česká politická scéna tak, jak vypadá. Brzy po listopadu začal boj o moc mezi disidenty a prosadili se ti drzejší. Pokrytectví a bratříčkování ovládly každodenní život.
Parlament hrdě odsouhlasil zákon, že minulý režim pod vedením KSČ byl „zločinecký“, ale komunisté zůstali na všech ministerstvech, stali se řediteli podniků, dostali se znovu do vlády a disidenti si začali s bývalými členy „zločineckého“ režimu rozumět. Nebyli přece jako „oni.“ Potrefení disidenti se jistě budou od názorů Noama Chomského distancovat. Budou se cítit ukřivděni.
Je očividné, že nejvíce vytrpěli odpůrci komunistického zločineckého režimu na konci 40. let a po celá 50. léta. Disidentům pozdějších let už žádné tresty smrti ani doživotní vězení nehrozily. Proto se nemohou poměřovat s těmi, které komunistický režim věšel, mučil a nechal umírat ve vězení. Také věznice 60. a 70. let už byly o něčem jiném. Vrcholem českého politického pokrytectví je hrozba, že se badatelé dostanou ke svazkům členů komunistické Státní bezpečnosti jedině po souhlasu člena nebo agenta Stb. To je výsměch a facka do tváře veřejnosti a 50 % návrat před Listopad 1989.