Arabská představa o míru

„Když dva dělají totéž, není to totéž“, říká se, nebo „já o voze, on o koze.“ Obě rčení se hodí k událostem na Blízkém východě minulých dní.

13. května vysílala oficiální televize arabské samosprávy provokativní píseň, která měla jaksi připravit Araby z Libanonu, ze Sýrie, z východního Jeruzaléma a z Gazy k potyčkám s izraelskými bezpečnostními jednotkami. Píseň je měla zřejmě dostat „do varu.“ V písni Muhammada Kabhy „Na cestě do Jeruzaléma“ jsou slova, která popírají existenci suverénního státu ישׂראל Izrael.

Jaffa, Akre, Haifa, Golany, Lod, Ramle, Safed, Tiberias, Aškelon a Jeruzalém jsou podle autora písně „naše“, tzn. „arabská.“ Jestliže jsou často nevzdělaní Arabové naváděni televizním vysíláním, že izraelská města jsou „jejich“, pak ve své primitivnosti nevnímají státní hranice a pokoušejí se pochodovat po stovkách přes státní hranici.

Povinností izraelských strážců hranic je chránit státní suverenitu a nepovolit volný průchod vyhecovanému davu. Když Arabové nevnímali ani ozbrojené strážce hranic, došlo ke střelbě a několik Arabů přišlo o život. Podle předsedy arabské samosprávy to byli „mučedníci.“ Měli by být podle islámské víry okamžitě vpuštěni do muslimského nebe.

Muslimský režim v لُبْنَان‎ Libanonu si však na jejich smrt stěžoval u Rady bezpečnosti OSN. Provokatérem podle libanonské vlády nebyli rozhněvaní Arabové, ale opět a znovu ישׂראל Izrael. Asi měli izraelští ochránci hranic uvařit Arabům kávu a pozvat je na piknik. Arabské narušitelé se ještě více snažil nabudit vůdce islámské teroristické organizace حزب الله Hisb´allah نصرالله Nasrallah svou předpovědí, že „ ישׂראל Izrael brzy zanikne a Arabové se dočkají svého práva návratu.“

Mělo by být srozumitelné všem, že za klid na státní hranici jsou odpovědní představitelé bezpečnostních složek obou zemí. Jestliže libanonské a syrské pohraniční jednotky dovolily pokus o narušení státní hranice ישׂראל Izraele, vyjádřily tím očividné pohrdání izraelskou státní suverenitou.

Často se tvrdí, že „mír se uzavírá s nepřítelem.“ Má to však háček. Mír se mohl uzavřít s nacistickým Německem až ve chvíli, kdy byla Rudá armáda v Berlíně. V Mnichově by to nešlo, tam byli nacisté „na koni.“ مصر Egypt byl ochoten k míru s ישׂראל Izraelem po čtyřech vojenských neúspěších (1948, 1956, 1967, 1973).

Mír ovšem nelze uzavřít s žádnou vládou ani organizací, která se opírá o islám. To se týká Íránu, حزب الله Hisb´allahu, حماس Hamásu a dalších teroristických organizací s islámským programem. Podle islámských duchovních ráj nemůže nastat, dokud Židé a ישׂראל Izrael nebudou muslimy poraženi. Když se navíc فتح Fatáh spojí s حماس Hamásem, je mír vyloučen.

Mír السلام שלום nelze vyjednat jednostrannými ústupky. Opravdový partner pro mír nemůže oslavovat terorismus a sebevražedné atentátníky. Mírový partner nebude zpochybňovat samou existenci ישׂראל Izraele a vyzývat svět k bojkotu izraelských institucí. Kdyby palestinští Arabové chtěli opravdový mír s ישׂראל Izraelem, nebudou nazývat den jeho vzniku neštěstím a nebudou v tento den pořádat protiizraelské násilné demonstrace.

Z toho plyne jediný závěr: Jestliže by usilovali palestinští Arabové o skutečný mír s palestinskými Židy, což bylo cílem listopadového rozhodnutí OSN z roku 1947, pak by museli uznat ישׂראל Izrael jako židovský stát. A to nejen slovy, ale i činy. Jak známo, dodnes to odmítají alespoň slovy.