70 let od rezoluce č. 181 o rozdělení Palestiny

O této rezoluci VS OSN panují dodnes různé názory. Podle jedněch ji nebylo třeba, protože platí mezinárodní právo, plynoucí z rozhodnutí vítězů v San Remu. Nebyla právně závazná, poněvadž právně závazná jsou pouze rozhodnutí RB OSN. Protože ji arabská strana odmítla, je považována za neplatnou. A navíc, protiprávně doporučuje rozdělit území, které podle tehdejšího mezinárodního práva bylo přiděleno židovskému národu. OSN nesmí podle čl. 80 Charty OSN měnit mezinárodní právo, vzniklé v době existence Ligy národů, tj. do roku 1945, kdy OSN vznikla.

V listopadu 1947 byl Mandát pro Palestinu stále mezinárodním právem a podle čl. 5 bylo zakázáno převést jakékoli území, jednou přidělené židovskému národu, pod cizí správu. Celou rezoluci zneplatnili Arabové invazí na židovské území.

Co předcházelo rezoluci č. 181 o rozdělení Palestiny

Konference vítězů I. světové války v italském San Remu se konala od 25. dubna v roce 1920 za účasti Velké Británie, Francie, Itálie, Japonska, Belgie, Řecka a Spojených států jako pozorovatele. Tento mezinárodní kongres podpořil vznik židovské vlasti návrhem na zřízení Mandátu pro Palestinu. Po téměř 2000 letech měl židovský národ získat zpět území, na kterém žil nepřetržitě 3500 let. Rozhodnutí vítězných mocností se stalo mezinárodním právem, platným dodnes. Záleželo na vítězích války, co udělají se získaným územím po porážce Osmanské říše. Rozhodnutí vítězů na konferenci v San Remu potvrdila francouzsko-britská smlouva z 23. prosince 1920 a schválilo 24. července 1922 všech 51 zemí Ligy národů, předchůdkyně OSN.

Chaim Weizman, sionistický vůdce a účastník konference v San Remu, prohlásil:

"Rozhodnutí ze San Rema je nejdůležitější politickou událostí v celé historii našeho (sionistického) hnutí a možná není nadsázka říci, že i v celé historii našeho národa od exodu z Egypta“.

V roce 1922 pak Liga národů skutečně vytvořila zmíněný Mandát, podle kterého byla Velká Británie povinná všestranně podporovat židovskou migraci do Palestiny ve spolupráci s Židovskou agenturou. Liga národů se tak stala instrumentem k naplnění rozhodnutí vítězů války.

Balfourova deklarace z 2. listopadu 1917 se spolu s rozhodnutím ze San Rema a textem Mandátu staly součástí Mezinárodního práva. Mandát zahrnoval území dnešního Izraele, tzv. Západního břehu (Judeje a Samaří), Gazy a Jordánska. V roce 1922 Britové „odkrojili“ asi 75 % území Mandátu a vytvořili na území východně od Jordánu Transjordánsko, na kterém měli Židé vstup zakázán. Pro židovskou vlast zbylo území západně od Jordánu.

Ačkoli dnešní britská premiérka i její ministr zahraničí vyjádřili hrdost nad tím, že Balfourovou deklarací Británie přispěla k vytvoření Státu Izrael, nelze popřít fakt, že Britové, s výjimkou několika významných osobností, téměř 50 let sabotovali vznik Izraele. Dá se říci, že se britská politika vůči Židům začala měnit počátkem 20. let 20. století v souvislosti s objevem ropných nalezišť v Iráku a dalších arabských zemích. 

V roce 1946 označil britský velitel v Palestině generál plukovník Evelyn Barker Židy za „odporný národ.“ V roce 1947 požádala britská vláda Francii a Itálii, aby zabránily Židům imigraci do Palestiny. V tomtéž roce požádali Britové Spojené státy, aby přestaly financovat židovské instituce. Po celou dobu Mandátu Britové Araby cvičili a vyzbrojovali, zatímco zbraně židovským obráncům byly zabavovány. Tím jen Britové přilévali olej do ohně, až se jim situace v Palestině vymkla z rukou. V únoru 1947 oznámila Velká Británie OSN, že vrací Mandát, protože nezvládá výbušnou situaci.

29. listopadu 1947 hlasovalo v OSN o údělu Palestiny 56 států. Pro rozdělení Palestiny na stát židovský a arabský hlasovalo 33 zemí, 13 zemí bylo proti a 10 se zdrželo hlasování.

Co nakonec plyne z rezoluce VS OSN č. 181?

• rezoluce hovoří o státě arabském, nikoli o státě palestinském;
• rezoluce hovoří o státě židovském, čemuž se celý arabský a islámský svět brání zuby nehty;

Musíme to v zájmu pravdy znovu připomínat: Stát Izrael byl vytvořen na celém území západně od Jordánu podle stejného mezinárodního práva, podle kterého bylo vytvořeno dnešní Jordánsko na celém území východně od Jordánu.

Hlasování 29. listopadu 1947 potvrdilo, že většina civilizovaného světa se ztotožnila s touhou židovského národa žít ve vlastním státě.