Zrození židovského státu můžeme popsat jako řadu zázraků. Všichni, kdo chovají sympatie pro různá národně osvobozenecká hnutí, by měli Izraeli u příležitosti 68. výročí jeho vzniku gratulovat!
1) Po zboření Chrámu v roce 70 našeho letopočtu a po potlačení povstání Bar Kochby v roce 135 to z lidského hlediska vypadalo na definitivní zánik židovského národa. Římané zakázali praktikovat judaismus, vlastnit Tóru, Židy odvedli do otroctví, zakázali Židům vstup do Jeruzaléma, jehož přejmenováním na Aelia Capitolina a Judeu na Palestina chtěli docílit toho, aby židovský národ definitivně skončil v propadlišti dějin. Židé byli rozptýlení do celého světa a fakt, že přežili téměř 19 století jako národ bez své vlasti, bez jednotného vedení, bez společného jazyka a za soustavného pronásledování můžeme považovat za zárak.
2) Není žádným tajemstvím, že k největším nepřátelům židovského národa v diaspoře patřili vyznavači křesťanství. Církevní představitelé považovali vyhnání Židů z jejich vlasti do celého světa za Boží trest a ve spojení se světskou mocí podnikali všestranné kroky k tomu, aby se Židé už nikdy ze své tragédie nevzpamatovali. Fakt, že se nepřátelství k Židům mezi křesťany začalo od 17. století měnit v přátelství, které vyústilo mezi církvemi v přiznání viny za holocaust, můžeme považovat za zázrak. Mezi anglickými puritány vyzývali některé křesťanské osobnosti k návratu Židů do Palestiny a nepochybně iniciovali pozdější vznik sionismu. Někteří z nich skončili na popravišti, jiní ve vězení.
3) Křesťanská snaha o návrat Židů do Palestiny by nebyla úspěšná, kdyby se nepřenesla na nejvyšší politickou úroveň. A i na té úrovni se muselo postupovat opatrně, aby se nedráždili tehdejší okupanti Palestiny - osmánští Turci. Proto se v Balfourově deklaraci z 2. listopadu 1917 nehovoří o židovském státu v Palestině, ale pouze o "národní domovině." Bylo zcela logické, že by ona domovina bez samostatnosti a nezávislosti postrádala smysl.
Po skončení I. světové války a podepsání mírové Smlouvy ve Versailles byla v roce 1919 založena Liga národů, předchůdkyně OSN. Liga národů tehdy reprezentovala celý civilizovaný svět. Když se na konferenci vítězů v dubnu 1920 v italském San Remu dělilo území poražené Osmanské říše, postupovalo se v duchu Balfourovy deklarace a území Palestiny bylo vyčleněno pro znovuzřízení židovské vlasti. Liga národu k tomu pověřila jednomyslně všemi 52 hlasy Velkou Británii Mandátem pro Palestinu. Tehdejší jednomyslné hlasování civilizovaného světa ke znovuzřízení židovské vlasti v Palestině můžeme považovat za další zázrak. Proč? Později už by to bylo komplikované.
Nástup fašismu v Itálii a Německu narušil původní ideje Ligy národů. Německo z ní vystoupilo v roce 1933. Sovětský svaz byl jedinou zemí, kterou Liga národů v prosinci 1939 vyloučila za invazi do Finska. Liga pak ztratila na vážnosti, během II. světové války přestala fungovat úplně a v roce 1945 byla nahrazena Organizací spojených národů. Navzdory všem pozdějším britským pokusům sabotovat vytvoření židovského státu doporučila OSN 29. listopadu 1947 v Palestině vytvoření státu židovského a arabského, ne "palestinského". Kdyby se hlasovalo dnes, kdy mají v OSN převahu arabské a islámské země, stát Izrael by zřejmě nevznikl. Proto napsal jeden moudrý muž: "Izrael vznikl v mezeře času, která se jen nakrátko otevřela mezi 29. listopadem 1947 a 14. květnem 1948." No řekněte, není to zázrak? V průběhu 1900 let se "našla" půlroční mezírka a bylo hotovo!
4) Poušť tvoří v Izraeli přes 60% území. Izrael měl v době svého vzniku okolo 600 000 židovských obyvatel. Různí experti varovali, že kvůli nedostatku vody Izrael nemůže přijmout další statisíce přistěhovalců, že bude válka o vodu, a malovali katastrofické scénaře. S malou nadsázkou lze říci, že s příchodem pravoplatných majitelů Judeje se dostavily i potřebné deště. Ale nejen to. Izrael se naučil, a s ním také celý svět, šetřit s vodou. Jeho vynález, kapénkové zavlažování, dnes slouží všem národům, nemajícím zásobárnu pitné vody. Díky odsolovacím zařízením, recyklaci odpadních vod a zmíněnému kapénkovému zavlažování může Izrael dokonce chovat na poušti ryby a vodu prodávat. Navíc má dnes více stromů, než v době svého vzniku. Ve většině okolních zemí pouště ukrajují stále větší díl orné půdy. V Izraeli je tomu naopak. Izraelští zemědělští experti přeměňují stále větší část pouště na užitkovou půdu. Není to zázrak?
5) Ve shodě s židovskými proroky byla judská země zplundrovaná a zdevastovaná natolik, že se v ní neusadili natrvalo žádní okupanti. K devastaci přispěli postupně Římané, Byzantinci, Peršané, Arabové, křižáci, mameluci i osmánští Turci. Proto si v opuštěné, močály a malárií zamořené judské zemi žádná cizí moc nevytvořila suverénní stát. Po návratu pravoplatných majitelů, po počátečním zahraničním kapitálu a po tvrdé dřině začala zdevastovaná půda opět vydávat své plody. A svět byl obohacen mimořádnými plody židovského ducha. Ve vývoji moderních technologií hraje Izrael často první housle.
Na světě existuje 57 států islámských, 22 arabských států a jen jeden maličký stát židovský. Většina arabských států si existenci Izraele nepřeje. Mnoho islámských duchovních vyzývá arabské státy k jeho likvidaci. Třikrát se o to pokusily arabské armády sousedních zemí: v roce 1948, 1967 a 1973; dvakrát Arabové vyprovokovali ozbrojený střet v Libanonu: v roce 1982 a 2006; islamisté v Gaze vyprovokovali ozbrojené střety na přelomu 2008-2009, v listopadu 2012 a v červenci 2014. Navzdory všemu platí Am Israel Chaj - lid Izraele žije! Je jako oliva, nezničitelný. Není to zázrak?
Všichni, kdo chovají sympatie pro různá národně osvobozenecká hnutí, by měli Izraeli u příležitosti 68. výročí jeho vzniku gratulovat!
