Přechylovat, hlavně se neodchylovat!

Tělesné tresty bych zavedl za to, když televizní krajánkové začínají své reportáže pokaždé slovem „tak“. A to vůbec nehovořím o novotvarech typu, že „něco dává smysl“, nebo když nám někdo obrazovky popřeje: „mějte pěkný večer!"

Už jednou jsem se otřel o onen „vědecký“ Ústav pro jazyk český a je to tu zas. Strašně mě totiž štve povinné přechylování ženských příjmení, což je relikt minulosti a kupodivu se stále až na výjimky (především ve sportu) drží. Divím se, že se tohoto tématu daleko víc nechytly genderové bojovnice. Vždyť to přechýlení -ová neznamená nic jiného než přivlastnění, jako by ta žena tomu muži snad patřila! Fuj! Nejen veřejnoprávní média dále mrzačí jména cizinek. Mnohdy chudinky ani nemají páru, jak se vlastně jmenují. Jako příklad si vypůjčím jména postarších krasavic: Catherine Deneuveová, Gina Lollobrogidaeová, Greta Garboová, Salma Hayeková, atd. Yoko Ono unikla jen o vlásek!

Řešení je prosté: 

- jmena cizinek nemrzačit, neupravovat, nechat originál

- jmena Češek – nechat to na nich, ať je to jejich svobodné rozhodnutí

Svoboda s sebou nese samozřejmě také odpovědnost, která je druhou stranou téže mince. Někdo ji má a někdo halt ne. Dnes si můžete za peníze koupit téměř jakoukoli SPZ, pokud není nemravná, protistátní, rasistická, nebo nejde na tlouštku. Potkám-li někoho, kdo má na chladiči „Já 11111“, nebo JB 000007, tak hned vím, kam ho zařadit. Stejně tak, jako Ondřeje Gregora Brzobohatého. Někdo by se mohl ptát, v čem se jeho spřežení liší od milovaného tatíčka Tomáše Garrigue Masaryka. Odpověděl bych: „Právě, že v mnohém, pokud si Ondra nechce vzít vlastní matku za manželku!“

V případě, že by chtěly dámy z Ústavu pro jazyk český opravdu něco zlepšit, tak navrhuji internátní kurzy skloňování číslovek pro (skoro) všechny moderátory českých rádií a televizí.

Dnes ráno jsem slyšel ve zprávách ČR plus: „...v polohách od čtyři sta metrů...“

Už slyším ta cvičení: „Kolumbus vyplul třetího srpna roku tisícího čtyřstého devadesátého druhého se třemi karavelami...“

Tělesné tresty bych zavedl za to, když televizní krajánkové začínají své reportáže pokaždé slovem „tak“. A to vůbec nehovořím o novotvarech typu, že „něco dává smysl“, nebo když nám mluvící hlava z obrazovky popřeje: „mějte pěkný večer!“. Těch příkladů by bylo moc, tak jen pár za všechny: zkuste spočítat kolikrát zazní z úst politiků slovo „samozřejmě“, aniž se o něco samozřejmého jedná, moc hezké je také sousloví „jako-kdyby“, nemůže chybět výraz, že „někoho nebo něco nemusím“, případně všechny ty mikošky, repošky, chorošky, diskošky, hoďky, samky, narozky, dovči a jiné plevely z komerčních rádií. Uvádět tady fotbalová „srdíčka a štěstíčka“ už je nošením dříví do lesa, případně sov do Atén.

A to jsem měl trojku z češtiny. Jak asi musí trpět můj češtinář!