Digitální demence

Auta nás připravila o svaly a počítače o mozek! Vypněte stroje, vezměte své děti nebo vnoučata za ruce a jděte se projít do přírody. Pokud jde o náš blahobyt a zachování naší kultury, nemáme nic jiného než hlavy příští generace!    

Na obálce stejnojmenné knihy německého neurobiologa Manfreda Spitzera jsem se dočetl, že nás auta připravila o svaly a počítače o mozek. To mě zaujalo, protože čím dál častěji kolem sebe slýchám lamentace o škodlivosti mobilů, tabletů, počítačů, herních konzolí a vůbec všech těch digitálních „gadgets“.

Chtěl bych přijít na to, do jaké míry jsou tyto stesky typickým mezigeneračním problémem nás starších, kteří přestáváme být schopni držet krok s vývojem techniky a proto ji kritizujeme, a do jaké míry je to pravda a skutečně to může lidem a především dětem škodit.

„Dnes mi vypadl na hodinu internet, tak jsem si šel do obýváku popovídat s rodinou. Jsou to docela milí lidé.“

Co jsem zjistil? Že stále platí přísloví „dobrý sluha - špatný pán“ a že moc záleží na tom, jak a nač tyto serepetičky používáme. Že jsou to dobré nástroje, pokud s jejich pomocí cosi tvoříme, nebo se něco učíme, že nám mohou zachránit život, ale také ho pěkně zkomplikovat, ale hlavně, že bychom jim neměli propadnout, protože vytvářejí těžko zvladatelné závislosti. Je to prostředek, ne cíl!

Zvláštní kapitolu tvoří sociální sítě a problematika dětí. Čím dál více se prokazuje, že osobní kontakt je nenahraditelný a sociálními sítěmi substituovat nejde. Kromě toho na sebe (nejen) děti prozradí daleko více, než je zdrávo. Že vám díky tomu bude chodit kontextuální reklama, bude vaším nejmenším problémem. O nebezpečí zneužití důvěřivých dětí, radikalizaci nejistých teenagerů, ani nemluvě.

Pan profesor ve shora zmíněné knize statisticky dokládá, že počítače, které byly v některých zemích plošně a zdarma dodány školákům, prokazatelně nepřinesly lepší výsledky ve škole, nýbrž naopak. Děti se více neučily, o to více si hrály.

Je těžké zakazovat dětem něco, co sami mnoho hodin denně děláme a přitom je tak snadné se jich na chvíli zbavit tím, že jim pustíme video, nebo vrazíme do ruky mobil s hrou, ale všeho s mírou...

„Na schůzce rodičů desetiletých školáků ve státě Washington před odjezdem na letní tábor si vzal slovo jeden z otců: Pochopitelně nemám nic proti tomu, abyste vzali mé dítě do lesa, ale pouze v dosahu wi-fi!“

Asi nejvíce mě v té knize vyděsily statistky o tom, jak sledování televize škodí předškolním dětem a fakt, že existuje už i vysílání pro batolata, samozřejmě prošpikované reklamou...

Pro celou naši společnost platí: pokud jde o náš blahobyt a zachování naší kultury, nemáme nic jiného než hlavy příští generace. Přestaňme je systematicky zasypávat odpadky!