Na téma svobody v práci, (nebo "new way of doing business") moji kolegové často reagují slovy, "na to jsem čekal!". Jako by v hlouby duše spoustu lidí mělo velké přání dělat si to konečně po svém, a taky dělat práci, která má alespoň troch smysl. A zároveň jako by to bylo tabu, něco, co nemohu říkat nahlas. To mi dokresluje věta, kterou mi dnes jeden klient řekl, "ale, copak by někoho tady v tý firmě skutečně zajímalo, v čem já vidím smysl?" Co je pro mne skutečně důležité? To si raději nechám pro sebe, než být divnej."
Na jedné straně tento trend může přinášet optimismus, když si konečně můžu dělat, co chci,pokud přijmu zodpovědnost. (Zcela opomíjím skupinu lidí, pro kterou je z různých důvodů výhodnější dělat od 9 do 5 maximálně do výše svého platu, tedy když si odnesou jako bonus toaleťák či kafe v tašce - a to nemyslím ve zlém). Klasici by řekli, že "koncept svobodných firem" není nic jiného než normální podnikatelský přístup, jen aplikovaný na zaměstnance."
Další patro nad svobodou je patro smyslu. Lidé chtějí vidět smysl toho, co dělají. Jak se ale vyrovnat s tím, že žádný daný smysl v našem současném světě neexistuje. Vyrábět dobré kafe či hezké boty je fajn, ale moc transcendence v tom nenacházím.
Individualismus západního světa přináší zkušenost, že všechno je v podstatě možné, pravda je v podstatě dohoda, a bůh s velkým B je spíše naše dětská či neurotická fantazie. Absurdní - nesmyslný svět není jen výmysl zkrachovalých existencionalistů, je často prožívanou realitou všedního dne normálních lidí.
Když mluvíme o svobodě v práci nebo o svobodě vůbec, zapomínáme na to, že strach či úzkost ze svobody je její přirozený protipól. Svoboda přináší i samotu. Jasně, koncept osamělých či úzkostných firem nezní tak sexy, ale možná bychom to taky mohli brát v potaz.
Nebo je to všechno jen proklamace. Když jsem si přečetl, že mezi svobodnými firmami je i IKEA, nechce se mi tomu úplně věřit, když vidím unavené lidi tvrdě pracující o víkendech za kasou.
Ale souhlasím: myšlenka, myšlenka je to hezká...
