Lidi usilují o rovnováhu. Třeba se roky snaží dostat do rovnováhy práci a soukromí. Navíc jsme v minulém století uvěřili, že rovnováha v přírodě existuje „an sich“, a jen člověk je ten, který rovnováhu kazí. Věříme, že existuje přírodní ráj bez člověka. A návrat k přirozenému pomůže najít již nenávratně ztracenou rovnováhu. Říkáme tomu ekologie v širším slova smyslu. Ekologie je dnes něco jako princip spolužití, za kterým na nás vykukuje harmonie.
Co když je ale idea rovnováhy něco, co v realitě neexistuje. Co když je normální život plný nerovnováh a nestabilit, které ústí vždy v katastrofy (rozuměj destrukci stávajícího), a klid existuje jenom před bouří. Je jen otázkou času, přesněji našeho vnímání času, kdy ke katastrofě dojde.
Možná, že za představou rovnováhy je lidská potřeba bezpečí. Jenže v přírodě neexistuje bezpečné místo. Svět není bezpečný, nikdy nebyl a nikdy nebude. Jsme vždy nemile překvapeni vpádem zlobivých bakterií, virů, živlů či sousedů, kteří už sto let do nás nestříleli.
Nicméně každý, kdo se snažil vytvořit hyperbezpečné místo pro sebe i spoluobčany, většinou vytvořil jenom mrtvou totalitu a popřel v ní život. Nestabilita je nebezpečí, ale jen pro toho, kdo se pevně drží něčeho, co se nedá udržet. Ale uznávám, těžko se přiznává, že to je třeba naše forma života. Ale s tím stejně dokážeme udělat asi tak málo, jako že jsme se stvořili ke své podobě. Nebo to byl nějaký bůh?
