Je to stará diskuse. Když lidem seberete základní věci, stanou se z nich zvířata. Člověk musí mít plný žaludek a bezpečí, aby mohl uspokojovat své „vyšší“ potřeby. Společnost musí být bohatá, pak si teprve může dovolit luxus filozofických debat a nimrání se ve smyslu toho, co se děje. Freud nevěřil, že bez toho základního zabezpečení je člověk člověkem, Frankl mu oponoval vlastní zkušeností z koncentračního tábora, že i navzdory tomuto prostředí, či díky němu, svině zůstane sviní a člověk člověkem.
Diogenes, Gandí, Budha, Gogh a celá řada umělců, básníků jsou živým důkazem, že seberealizace není navázána přímou úměrou na zabezpečení základních potřeb. No jo, ale to jsou výjimky. To jsou možná géniové, to není ten střed Gaussovi křivky, v které žijeme. To jsou blázni, šílenci, prostě oni nejsou norma. A nemůžeme je tedy brát jako měřítko standardního života.
Otázka ale je, zda ona „norma“ dosahuje vůbec k těmto potřebám, zda je má. Přesněji, zda je vnímá. Je pak ale vůbec na místě říci, že seberealizace je nevyšším stupněm potřeby člověka, když se to netýká většiny? Není to jen ideologický konstrukt, který si člověka představuje jako bytost, která byla stvořena k obrazu dobrého Boha?
Nicméně, jak říká Yalom, kolik je potřeba kalorii pro to, aby Vás začala zajímat společnost nebo Vaše duše? Je to 2000 za den? Pak jste teprve člověkem? Nebo je to vlastně uvědomování hlubších rovin vlastní ne-spokojenosti, která hledá subtilnější formy štěstí. Přiznání si prázdnoty z nahromaděných krámů, z neustálého zahánění pocitů méněcennosti tím, že druhé ponížím či jinak znehodnotím? Z přiznání tisíce slepých cest, které děláme a ony stejně nikam nevedou? Co kdyby to znamenalo přiznat, že pořádný kus svého života žiji v něčem, co je na hlavu?
Pak se stává chleba se salámem bližší než čisté svědomí.
