Otázka svobody je přinejmenším riskantní, a to nejen tím, že oponuji Marxovi. Bojujeme nejčastěji za ní. Jinde se za ní i umírá. V černobílých světech diktatur je svoboda a její idea jasně viditelná v tom druhém světě. Ale my, co jsme se už do skoro svobodného světa narodili, jak to s ní máme? Člověk je tvor společenský a bez druhých nepřežije. Dnes většina lidí žije z toho, že uspokojuje potřeby druhých, díky tomu funguje trh. Je svoboda říkat, psát, myslet si, co chci a být tam, kde chci a s kým. Skleněný i železný strop svobody činí druzí, protože tam, kde začíná jejich, končí moje svoboda.
Nejvyšším stupněm svobody je možnost být sám sebou. Kdykoliv nejsme, duše trpí. Nevím, kdy byla například naše ikona boje za svobodu Havel, více sám sebou. Před ní, jako hlava disentu, nebo jako hlava státu?
Možná, že svoboda je hlavě postoj. Kde první krok člověk musí udělat sám k sobě. Pak k druhým. Ze soukromí do ulice. Ale popravdě, kde v tom předivu vztahů a závislostí je onen ideál svobody? Stejně jako ideál lásky? Svoboda patří do říše ideálů a snů, tam kam ji původně dal Platón. A jako každý ideál existuje jen v našich snech a touhách. V kontrastu vůči realitě.
Reálná svoboda souvisí totiž s mocí. Mojí mocí, kterou mám vůči druhým. Moc, kterou mi druzí musí propůjčit, abych ji měl. Když používám násilí, moc už zpravidla nemám, jinak bych jej nepotřeboval.
Nebo svobodu vnitřní. Svobodu a odvahu znovu a znovu se stávat tím, kým tuším, že vlastně jsem, ale nechávám si hodně pro sebe.
Napadá mne to, asi protože je neděle. Je po dovolené a zítra „musím“do práce. Inu výzva. Lovit se prostě musí.
