Radek John byl populárním již v osmdesátých letech díky své literární činnosti, jeho hvězda však stoupla na vrchol v následujících desetiletích. Jenže jak se říká, světská sláva polní tráva.
Osobně jsem nikdy k Radku Johnovi příliš sympatií necítil. V době jeho působení na Nově mi vadil jeho suverénní moralizující tón a despekt, s nímž se byl schopen populisticky vyjadřovat k čemukoli, aniž by se trápil tím, zda je schopen postihnout danou problematiku v dostatečné šíři i hloubce. Ve srovnání s pány Klímou či Motlem, kteří s jistou dávkou pokory a zápalu pro nalezení pravdy jako by se svou výpovědí byli pro jisotu o krůček za tím, co skutečně věděli, působil na mě Radek John tak, že je spíše o slušný krok napřed, že předjímá.
Tato moje domněnka se potvrdila ve chvíli, kdy Radek John evidentně z nedostatku vlastní soudnosti přijal roli předsedy Věcí veřejných. Kalkulace realistického Víta Bárty vyšla stoprocentně: John přinesl straně velkou popularitu, aniž by zatím sám něco ztratil. Podle zvyku zjednodušovat a předjímat začal horlivě a nekompromisně mluvit o dinosaurech v politice, které je nutno všechny vyházet, aniž by se trápil tím, že bez kompromisů politika nefunguje. Chtěl výrazně snížit stavy státních úředníků, ale nějaký čas netušil, že mezi těch čtyři sta tisíc státních "úředníků" patří také učitelé či policisté. Zvedlo mě ze židle, když mluvil krátce před volbami, že má signály o běžném ovlivňování výsledků voleb při přepočítávání hlasů. Sám jsem seděl v mnoha volebních komisích a neumím si představit, že by se něco takového běžně mohlo dít, aniž by se to zjistilo. Nicméně Johnova populistická slova zatím fungovala.
Přišly volby, Věci veřejné se dostaly do parlamentu a začala se rodit nová koalice. Je starým zvykem, že předsedové koaličních stran získají významná (silová) ministerstva. Tehdy asi dost lidí i mimo politiku napadlo, že pro Radka Johna je vzhledem k jeho dosavadnímu působení vhodné ministerstvo vnitra. Radku Johnovi však již zřejmě došlo, že teď končí hra a jde do tuhého. A tak poněkud netakticky, ale zároveň se zdravým úsudkem utrousil do médií, že on se na ministra vnitra nehodí. V tom měl nepochybně pravdu. Jenže otázku své role v případné vládě měl jistě řešit včas. Zřejmě pod tlaky spolustraníků i díky komplikované situaci, kdy John poprvé coby předseda strany během vyjednávání nemohl odkrývat svou nedostatečnost, se nakonec vnitra ujal.
Od té chvíle nastaly Radku Johnovi perné chvíle. Dostal se na mediálně opačný břeh, z novináře se stal politik. S touto rolí se dlouho vyrovnával a vytvářel jeden trapas za druhým. Ostatně i přes jisté pokroky působí neohrabaně dodnes. Co je však nejzávažnější, jako manažer na jednom z nejdůležitějších a nejzodpovědnějších postů v této zemi Radek John selhává. Nelze mu upřít snahu poprat se s nastalou situací, ale i přes soustavné vypomáhání Víta Bárty a přes sestavení týmu poradců z "dobrých známých" se Radku Johnovi zatím na ministerstvu nedaří. Jeho mediální i vyjednávací neobratnost způsobila obrovský tlak podřízených na jeho odstoupení, což nemá v moderní historii naší země obdoby. Přes to všechno má Radek John u části obyvatel podporu, kteří mu stále věří, že je schopen zatočit s korupcí v této zemi. Jenže ono rozkrývat korupci na jedné straně a umět s ní zatočit na straně druhé nemusí být nutně v silách jednoho a navíc téhož člověka.
Nepatřím mezi ty, kteří by tuto obtížnou situaci Radku Johnovi přáli, spíše přeji této zemi lepšího ministra anebo alespoň ministru stávajícímu přeji notný posun k profesionalitě, je-li toho schopen.
