Kdyby byl pan Čunek řadovým členem KDU-ČSL, kdyby katolická církev neprotěžovala lidovce, bylo by vnímání všech tří subjektů v naší společnosti velmi odlišné.
Samotná KDU-ČSL (dříve jen ČSL) vznikla v roce 1919 sloučením několika menších stran na základě snahy křesťansky orientovaných aktivistů vytvořit vlastní politickou reprezentaci v situaci, kdy jiné politické strany nedávaly příliš velký prostor křesťanským hodnotám, někdy dokonce vystupovaly v rozporu s nimi. Po roce 1948 se strana zkompromitovala za vedení exkomunikovaného římskokatolického kněze Josefa Plojhara svou účastí v Národní frontě. Po roce 1989 pak ne zcela šťastně pokračovala ve svém fungování. Nešlo jen o kontinuitu víceméně zkompromitované strany, byť se její členská základna od té doby nemálo změnila. Aféra s Josefem Bartončíkem, dost nechutně popisovaná na Wikipedii (http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskoslovensk%C3%A1_strana_lidov%C3%A1), jen potvrzovala problematičnost této kontinuity.
Přestože se mezi lidovci vyskytly výrazné osobnosti a jejich volební programy byly často hodnoceny pozitivně, fungování strany provázejí problémy způsobené především absencí jasné vize (zejména po smrti Josefa Luxe), střety různých názorových proudů i nedostatkem sebereflexe (zkuste si najít ucelenou historii strany na jejím webu http://www.kdu-csl.cz/). Stále více se dnes ukazuje, že křesťanskou ideu nelze dost dobře politicky prezentovat formou jedné tzv. křesťanské strany, zprůměrované k politickému středu, ale spíše ji začlenit do různých stran ve větší šíři spektra.
I když si to možná neuvědomujeme, pozice katolické církve v českých zemích je hodně odlišná od toho, jak je vnímána a jaké postavení má v okolních zemích. Budeme-li relativně malé procento katolíků u nás ve srovnání se zbytkem Evropy jednoduše připisovat „ateistické nátuře" Čechů, dopustíme se velkého zjednodušení. Spíše bychom se měli dívat na naše dějiny a možná ještě více na jejich interpretaci. Není to jen jiráskovsky pojatá katolicko-habsburská temnota, velmi dobře hrající na národní strunu.
Nicméně právě tato pozice církve má zřejmě vliv na její poněkud kontraproduktivní spojení s lidovou stranou. Mnozí katoličtí činitelé dokonce protěžují lidovce i proti stanovám samotné církve (jako např. předvolební agitace v kostelích). Je pochopitelné, že se církev domáhá svého práva v oblasti restitucí a k tomu účelu lobbing KDU-ČSL jistě poslouží, ale obecně je tato vazba poměrně nebezpečná.
Ne každému je po chuti styl té které politické strany a považovat za morální povinnost křesťana volit právě KDU-ČSL je opravdu pošetilé. Nejen morální a politické prohřešky lidovců, ale i samotné vnímání této strany, která je považována za prodlouženou ruku katolické církve, zbytečně útočí na image samotné církve.
Právě poslední týdny a měsíce potvrzují krátkozrakost vize křesťanské strany všech českých katolíků. Tato strana, jejíž preference jsou dány zejména uvědomělými voliči z řad těch katolíků, pro něž neexistuje alternativa, je tudíž stranou nepřirozeně silnou „zvenčí". Přitom se sama utápí v blátě, vzniklém absencí koncepce a až přímo babylonským zmatením jazyků jejích členů.
Paradoxem je, že lidoveckým předsedou je právě Jiří Čunek. Člověk, jehož aféry poněkud zastiňují situaci samotné strany. Člověk, který se bez ohledu na to, jak (ne)dopadnou jeho kauzy, dopustil chyby už tím, že neumí být dobrým politikem - jeho komentování-nekomentování vlastních kauz spojené s dlouhým setrváváním v čelných funkcích totiž snížilo jeho kredit i v případě, že by byl skutečně nevinný. Člověk, který místo skutečné vize dal straně šanci odpoutat se od katolických voličů, jejichž míra tolerance a trpělivosti není bezmezná.
