Život už pro mě nemá cenu! O všechno jsem přišla. Nechci každé ráno vstávat se slzami v očích ... V detektivkách je to tak snadné, ale kolik těch prášků mám vzít? Nebo to zase vzdám, vypiju láhev červeného a půjdu spát?
Už týdny jsem bez nálady. Moje nejlepší kamarádka se toulá po světě na svatební cestě. A až se vrátí, už to nikdy nebude jako dřív! Manžel, zařizování domácnosti, vždyť to známe…
Zítra se vrací a pozítří se máme sejít v kavárně. Martina určitě bude švitořit, jak je ten její Miky úžasný a jak se měli skvěle na cestách. Nejsem zvědavá ani na jedno ani na druhé! Taky mě štve, že Miky se topí v penězích. Co všechno už Martině dal! Copak nevidí, jak si jí kupuje? A teď ta luxusní dovolená na Srí Lance! Nemám už ani chuť chodit na facebook – to je samé: oni na slonu, oni s místním masérem, oni ve vlnách Indického oceánu... Všechno exotické, luxusní.
Nemám už sílu to pořád poslouchat. Je konec. Když začala Martina chodit s Mikym, ani ve snu mě nenapadlo, že to takhle skončí. Do té doby jsme dělaly všechno spolu – zařizovaly si byt, trávily volný čas, půjčovaly si šaty… Občas jsme spolu i spaly v jedné posteli, když nám bylo smutno.
Martina je pořád plná energie, vymýšlí, co dělat a je s ní zábava. A když mi je smutno, umí mě obejmout a pohladit. Nemusela jsem se nikdy o nic starat a všechno jsem s ní tak ráda sdílela. A nejlepší to bylo vždycky, když se rozešla a nějakým klukem a vrátila se ke mně, pak jsme si slibovaly, že se už nikdy neopustíme. Tak ráda jsem snila o naší společné budoucnosti.
Miky mi byl od samého počátku nesympatický, ale ona se do něj úplně zbláznila. Od prvního dne se spolu smáli a řádili, jako by se znali léta. Martina postupně omezovala naše společné aktivity, všude chtěla chodit ve třech a pak jen s Mikym. Nakonec změnila i tu vodu, na kterou jsem se tak těšila. A to byla poslední kapka! Měly jsme být týden spolu, spát samy ve stanu, být na jedné lodi… Vrcholem všeho bylo, když mi řekla, že pojede s Mikym a já prý můžu jet taky, když si někoho najdu na zadáka! Takže Mikýsek mě kompletně vyšťouchnul!
Probouzím se, mžourám na budík - bude deset hodin, neděle. Vedle postele prázdná láhev. Tak jsem to zase nedokázala! No, když už to tak dopadlo, ještě si dám poslední šanci. Počkám po zítřejším kafču. Třeba se pohádali… A když ne, pondělí bude můj poslední den!
V pondělí se konečně uvidím s Klárou, pomyslela si Martina. Svatební cesta byla úžasná, ale Martině ten svět luxusu nebyl moc příjemný. Miky na tom ale trval a věděla, že jí tím chce udělat radost, tak se radovala s ním. Teď už ale byla z cesty trochu unavená, nebyla zvyklá na takové vedro, exotické jídlo a také angličtina jí pořád dělala potíže. Těšila se domů. A doma hlavně na Kláru.
Necelý měsíc před odjezdem se pohádaly a od té doby si to nestihly vyříkat. Martina na to občas myslela i na dovolené. Přece jen je to její nejlepší kamarádka. Klára byla poslední dobou trochu tajnůstkářská, na poslední chvíli zrušila i vodu, kterou tak dlouho plánovaly. Martina nechápala, co se děje. Jestli má chlapa, proč jí to neřekla? Ona jí o Mikym řekla hned první den! Možná je ženatý? Nebo ho Martina zná? Že by Patrik z práce? To by ty tajnosti vysvětlovalo!
Obě kamarádky sedí u okna v kavárně Slavia, Martina je opálená a plná energie jako vždycky. Na toaletě si oblékla sárí ze Srí Lanky a baví se tím, že si ji lidé zvědavě prohlížejí. Sluší jí to. Nadšeně vypráví o cestě, Klára jen občas stihne něco říci. Zdá se, že všechny problémy mezi nimi jsou zapomenuty. Když si objednaly druhou kávu a štrúdl, zeptala se s úsměvem Martina: „Máš pořád TU kytku?“
„Nemám, zapomněla jsem ji tehdy na hotelu,“ omluvně odpověděla Klára.
„To je blbý! Ale stejně to byla sranda! Já přitom nemířila na tebe. Ale byla bych ráda, kdyby se to vyplnilo! Ty taky, viď?“
„Hm.“
„Miky říkal, že ti spadla rovnou na hlavu, žes ji vůbec nechytala.“
„Jo, chytala …“
„To by bylo super, kdyby ses taky vdala a měly jsme stejně staré děti!“
„No, to nevím …“
„Ale no tak nebuď furt taková pesimistka, nějakej supr chlap už na tebe určitě někde čeká! Já ti s tím pomůžu.“
„Já jsem spokojená tak, jak to je. Mně stačí kamarádi. A mám tebe!“
Martina, se smíchem: „Ale já nejsem tvůj muž! Já ti dítě neudělám. A chceš přece děti!“
„Možná, časem, …“
„Fakt mě štveš! S tebou je hrozná práce! Nejsi nakonec na ženský?“ Směje se.
Klára se nesměje, mlčí, dívá se stranou. Jako by se něco stalo.
Martina se na ni dívá, postupně se přestává smát, tváří se ohromeně, mlčí … Po nekonečně dlouhé chvíli polohlasně nevěřícně vydechne: „Né …!“
Klára mlčí, dál se dívá stranou. Hlavou se jí honí tisíce věcí... Pak, jakoby se rozhodla, s pohledem pořád upřeným do strany řekne tiše ale odhodlaně: „Ano.“
