Jak jsem se učil vařit

V životě každého mladého muže jednou nastane krizový den, kdy maminka z nějakého zásadního důvodu není doma a neuvaří oběd. Buď se zapovídá s kamarádkou nebo se shoppingování v obchodním centru poněkud protáhne...

Nebohý mladík je tak náhle proti své vůli vržen na rozcestí a musí řešit nečekané drama: zda zemře hlady, či zda si uvaří oběd sám. Obě možnosti se mu zdají stejně strašné. Ale je to přece jen muž a tak, i když to ještě nikdy nedělal, váhavě přijme výzvu (slovníkem mladých: challenge) a rozhodne se pro druhou možnost.

I já jsem tak ve svých dvaatřiceti letech poprvé s rozechvěním začal otvírat skříňky v kuchyni a zjišťovat, co v nich všechno je. Podivné prázdné stříbrné nádoby. Zvláštní druhy ručního nářadí. Dřevěné tyčky s neobvyklými zakončeními, o kterých bych si myslel, že se naposledy používaly v pravěku. Sáčky a sklenice se vším možným, myslím, že se tomu říká zásoby.

Jako ajťák zvyklý si všechno vygooglit, jsem se po prvotním šoku zeptal strýčka Googla: Jak si uvařit oběd? 11 260 000 odpovědí mi vyrazilo dech. Tolik obědů bych nesnědl ani za 100 životů. Většina odpovědí navíc začínala: 33 tipů jak..., nebo 99 zdravých jídel…

Po pár hodinách jsem pochopil systém, jakým je organizováno vaření v domácnosti. Existuje něco, čemu se říká recept. Je to cosi jako počítačový program, ovšem svou složitostí je na úrovni operačního systému. Kombinací nejrůznějších surovin, časů a způsobů přípravy se vytvoří něco podobně složitého jako třeba Windows.

Výsledky se nazývají různě. Pod některými, spíš pod většinou, jsem si neuměl nic představit. V pokrmu nazvaném: nudle soba s limetkou, kardamomem a avokádem jsem znal jenom slovo nudle. A to ještě nevím, jestli se tím opravdu myslely nudle. V názvu harissa s cizrnou, tofu a kari jsem neznal jediné slovo.

Když jsem se dostal k návodu jak péct granátová jablka, pochopil jsem, že jsem zabloudil do utajované armádní části těch tzv. receptů, které zřejmě někdo hacknul a zveřejnil. Rychle pryč!

Dvě hodiny po poledni začala být situace kritická. Matka pořád nikde! Telefon nebrala, ale Apple mi ukazoval setrvale její polohu v kavárně Starbucks v obchodním centru Chodov. Určitě se to zaseklo, přece nevydrží sedět v kavárně dvě hodiny! Navíc, když jí doma umírá syn!

Zoufale jsem dál projížděl tzv. recepty. Nakonec jsem už byl ochoten si připravit i kuře Marbella s klikvovou nádivkou a gorgonzolou, i když jsem netušil, co to znamená.

Zoufalá situace si žádá zoufalá rozhodnutí. Vzal jsem největší hrnec (pozn. taková stříbrná nádoba), naplnil jej z poloviny vodou a nasypal tam všechno, co jsem našel. Zapnul plyn naplno a každých 5 minut zkoušel, jestli už je z toho jídlo. Po 45 minutách TO bylo změklé a jedlé. Nechal jsem TO vychladnout a dosyta se najedl. Byl jsem zachráněn!

Konečně zachrastil klíč v zámku. Matčina nenucenost mi vyrazila dech.

„Jak ses měl?“

Jak bych se asi měl, na prahu smrti???

„Ty jsi vařil?“

A co jiného jsem měl dělat? Spáchat sebevraždu hladem?

„Ty umíš udělat eintopf? Jaký to máš? Dobrý... Jenom bych to osolila.“

To je všechno?! Ani slovo omluvy? Žádná lítost, žes málem přišla o jediného syna???

Toho dne jsem se z dítěte stal mužem. Moje utrpení mi připomnělo přechodové rituály indiánů. I když jejich úkol ulovit medvěda nebo strávit týden v džungli vypadal proti mému strádání jako procházka růžovou zahradou.

Jediné věci lituji - že jsem si nenapsal, co všechno jsem do toho hrnce naházel.  Ten recept na eintopf by se mohl ještě někdy hodit!