Existenciální krize se vyznačují jakousi prázdnotou, frustrací, nedoceněním a jiných okolností vedoucí k tomu, abychom se sžírali sebou samými.
V poryvech každodenního větru příslibu lepších zítřků nenacházíme uspokojení, protože nám mohou připadat jako obyčejné tlachy mluvící cizím jazykem. Zajímal by mě pocit dlouhodobě nezaměstnaného, který slýchává o zvyšující se průměrné mzdě, na kterou údajně většina pracujícího národa nedosáhne nebo handicapovaného, který v titulcích módních časopisů čte o tom, že úspěšný člověk je zdravý, štíhlý a krásný. Takto bych tu mohl vypsat dlouhou řadu sociálně vylučovaných skupin, které by čekaly na vůni výparů blyštící se budoucnosti, kterou by nemohli zcela přijmout.
V tomto individualizovaném světě plném svobod, které nás činí více či méně šťastnými, jsme možná poztrácely určité životní konstanty, které můžeme postrádat v dobách, kdy nám nebude příliš dobře (např. určitá nepříznivá sociální událost, jako již zmíněná nezaměstnanost).
V obdobích, kdy jsme šťastni a nasyceni pocitem, kdy nám vše vychází, si neuvědomujeme možné ztráty jistých konstant. Ujíždíme na chvilkovém štěstí a je to pro nás pomalu adrenalinovým zážitkem, při kterém zažíváme nádherný pocit. Každý člověk toto pocítí.
Ztrátu životní konstanty umocňují i nepříznivé přívlastky, které se přilepují na skupiny, které by měly být jistým způsobem více přijímány a nebýt frustrovány samy sebou, protože je tak pojmenovává společnost (v tomto případě rozuměj média). Dnes tak slýcháváme o ztracené generaci (absolventi škol), nepřizpůsobiví občané (dle veřejného mínění romská menšina), postižených občanech apod.
V mém případě budu možná za jistý čas také příslušníkem ztracené generace, ač ztracený v pravém slova smyslu nebudu, ale veřejnost mě tak bude vnímat. Nevím, možná ne, ale dnes o svých vrstevnících toto slýchám. Existuje-li nějaké kolektivní vědomí, které můžeme dále rozčlenit do kolektivních vědomí jistých skupin, tak tyto negativní nuance, které každý příslušník dané menšiny „vysílá“, může ovlivnit chování takové skupiny jako celku. Není se pak možná čemu divit, že v jistých případech nedochází k posunu.
Podle mě značnou měrou napomáhají destrukci konstant předsudky a strach. Když se cítíme v pohodě, šťastní a milovaní, vyzařujeme úžasnou auru chránící nás před neduhy. Díváme-li se jako zamilovaný člověk, líbí se nám vše a v jistých chvílích si myslíme, že nás nic neohrozí. V opačném případě cítíme-li se frustrováni, cítíme se ohroženě. Pokud se cítíme v ohrožení, je přirozená reakce obrana spočívající částečně i ve strachu, který může naprosto eliminovat jistoty a tím nás srazit „na kolena“.
Možná je v takových případech dobré zaměřit se na sebe sama a oprostit se od informací, které nestačíme ani vstřebávat a možná bychom mohly nacházet konstanty v maličkostech jako je například úsměv jiného člověka. V samotě i odhalení, zapomnění i rozpomnění, bylo by pěkné hledat konstanty, na kterých stojí běžné fungování každodenního života.
