Hle, člověk válčící

Úzkost a smutek. Z čeho? Z válek. Z jakých válek? Barbarských a krutých. Máme šanci na nápravu? Myslím si, že máme. 

Když jsem se dnes ráno probudil, pohlédl jsem z okna a říkal si, jaký bude asi den. Bylo pěkně. Slunce akorát vyšlo. Přemýšlel jsem nad tím, co budu dělat. Nasnídám se, zaběhám si, zajdu někam na oběd, budu si číst a později odpočívat. Dále bych mohl navštívit svou rodinu, přátele, jít na procházku. Je spousta možností, jak využít svůj volný čas. Přece jen se dnes potýkáme se zvyšujícími se životními náklady, vysokou inflací a drahými energiemi. Člověk by měl mít nějaké radosti, které ho trochu odvedou od jeho starostí, s nimiž se do té či oné míry potýká ve svém každodenním životě. S těmito myšlenkami jsem vstal a šel si dělat snídani. Cítil jsem vděk, že i přes problémy, které tu máme, můžeme žít v tak krásné zemi, která je zasazena doprostřed Evropy, civilizačního okruhu, jež nám dovoluje rozvíjet svůj potenciál, nejlépe takový, který povede k rozvoji lidstva. Pak jsem si zapnul mobil s tím, že si přečtu zprávy. Zjistil jsem, že ne tak je tomu všude.

Dnes ráno islamistické hnutí Hamás zaútočilo na Izrael, přičemž došlo ke krveprolití i únosům osob, nejen z řad izraelské armády, nýbrž i z řad civilistů. Byla to zpráva, která mnou otřásla. V souvislosti s válkou na Ukrajině, která je značně vyčerpávající, se vyskytl nový válečný konflikt v Izraeli. Člověk proti člověku, vlk proti vlku. Je rok 2023, doba, kterou bychom mohli označit za posthistorickou, a přesto se jako lidstvo dopouštíme takového zvěrstva jako je válečný konflikt. Cožpak nemáme jiné prostředky k tomu, jak řešit neshody nebo jiné problémy? Místo ekonomické spolupráce, národy mezi sebou válčí. Nejsme na konci dějin, jak tvrdil americký politolog Francis Fukuyama, nýbrž na jejich počátku.

Lidstvo má obrovský potenciál. Jsme schopni léčit, vyvíjet technologie, věnujeme se vědě, umění, píšeme knihy, skládáme hudbu, objevujeme tajemství vesmíru. A válčíme. A válčíme hrubě, barbarsky, nelidsky. Vyvoláváme strach, ponížení, bolest, smrt. Za co? Za to, že můj soused jinak pojmenovává Boha? Za to, že hovoří jiným jazykem? Za to, že mu závidím jabloň na jeho zahradě? Za to, že prahnu po uznání, až vyvolám válečný konflikt? Trochu se vzdalujeme od toho, abychom dospěli k celosvětové shodě o rovnoprávnosti a respektu mezi národy.

Nejsem politik, jsem člověk, a z této pozice píšu tento blog. Věřím v civilizaci a lidstvo. Přál bych si žít ve světě, kde se nebude válčit. Vnímám, že současné světové dění trpí pod tíhou válek, které patří do dějin, ne do současného světa. Pohleďme na vystrašené výrazy civilistů, dětí, žen i mužů. V Izraeli, na Ukrajině i jinde ve světě. Politici, překročte svůj stín, usedněte ke stolu a sepisujte smlouvu, která zaručí mír. Možná zním jako soutěžící královny krásy, ale hovořím hlasem člověka, který žije v jedné kotlině uprostřed Evropy a doufá v lepší svět, v němž se lidé budou respektovat a vzájemně se podporovat. Věřím, že máme na to to zvládnout. Držím nám palce!