Asi každý z nás někdy pocítil příjemné šimrání v břiše, když byl, případně je, zamilovaný. Je to velice krásný a příjemný pocit a troufl bych si parafrázovat všeobecný názor, že pocit zamilovanosti je jakýsi elixír mládí a štěstí zároveň. Ovšem tyto pocity nemusíme sdílet jen jako náklonnost k jiné osobě, ale i k jiným věcem. V tomto případě bych se vyjádřil k lásce k filmu. Ovšem už z jiného úhlu pohledu.
Filmy se nám buď líbí či nelíbí. Někdy se zamilujeme do jedné z postav, nebo nenáviděného herce ve filmu „omilostníme“, když zahraje kladnou postavu a naopak. Ovšem jsou filmy, kde je ještě jiná láska, než jenom prostá láska k filmu. Je to láska, která námi prostoupí a po zhlédnutí filmu si posléze připadáme jako odkopnutý milenec, který strávil vášnivou noc s bytostí, která byla tak jedinečná, že bychom se ve skutečnosti ani necítili dotčeni, že nás opustila. Zanechala by v nás „něco“, o čemž bychom neustále přemýšleli a také by v nás zanechala určitou stopu. U jiných filmů si pak můžeme připadat jistým způsobem znásilněni. V tomto případě si film troufale vezme naši duši a do konce filmu nám ji nevrátí. My pak jsme po celý film svědky toho, jak si film zahrává s naší duší a my s tím nemůžeme nic dělat.
Možná tato přirovnání jsou celkem nevhodná, ale nenapadají mě lepší slova, kterým bych vyjádřil, jak se pozná kvalitní film. Obecně řeknu, že umění vyvolává určité emoce. Teď je jedno, jestli dobré nebo špatné. Kvalita umění se kupodivu dá změřit tím, jak intenzivně danou věc prožíváme. V tomto případě, jak prožíváme film.
Ovšem i špatné (resp. horší) filmy vzbuzují nějaké emoce, které mohou být rovněž intenzivní. Ale když jsou ty emoce pak nepříjemné, rozhodně to pak nedělá z filmu dobrý film. Alespoň co se týče subjektivního názoru.
Hrozně rád bych tu popsal krásné pocity, které jsem několikrát pocítil při sledování dobrého filmu. Leckdy jsem byl z filmu tak „paf“, že jsem se z něj týden nevzpamatoval. Jsou filmy, které mou duši properou. A čím víc ji properou a „zmydlí“, tím lepší je to pro mě film.
Někdy se mi stalo, že jsem z filmu nemohl usnout. Teď do toho ovšem nepočítám horory, protože od jisté doby na horory nekoukám. Tímto však některým hororům vzdávám hold, protože když budu filmy dále konkretizovat, tak horor je dobrý, když se z něho bojíte ještě měsíc po zhlédnutí.
Když to však vše shrnu, dle mého se dobrý film pozná tak, když se do něj jednoduše zamilujete. A ta láska bude velice intenzivní. Samozřejmě na lásku, kterou chováme k jinému člověku, zdaleka nemá...
