Chuť svobody a pachuť prezidentské moci

Jsem velmi vděčný, že dnes mohu žít ve svobodné zemi a mohu studovat a zajímat se o věci, o které se chci zajímat. Jsem šťasten, že mohu psát tyto řádky, aniž by mi hrozil za to nějaký postih. 

Za svobodu budu vždy brojit a budu se jí vždy zastávat. Nerad bych jí ztratil. Jsem rád, že se připomíná historie, neboť díky znalosti historie nebudeme odsouzeni si ji zopakovat. Ovšem jsem opět zklamán naším prezidentem, který události v roce 1989 bagatelizuje.

Při dnešním slavnostním odhalení pamětní desky k výročí revoluce na pražském Albertově náš prezident opět ukázal, jak dokáže být sebestředný. Při svém projevu totiž opět hovořil vesměs jen o sobě a opět urazil občany, jimž je prezidentem. Nevím, jestli to byla jen jeho obranná reakce na pískot davu nebo jestli to opravdu myslel vážně. Každopádně je nevhodné vypouštět takováto slova z úst, když demokracie a svoboda jsou přece jen křehké a lehce jí můžeme ztratit. Jakoby se jí snad Milo(u)š Zeman chtěl vzdát. Navíc „sebestředné“ věty dokázal říct před prezidenty dalších čtyř zemí, kteří naopak pochopili poslání svých slov a svým projevem chtěli posílit demokracii oproti našemu prezidentovi.

Pokud se vrátím ke svobodě, jíž jsme si vybojovali a i přesto, že jsem se neúčastnil demonstrací v roce 1989, neboť jsem tehdy ještě nebyl na světě, podle toho, co jsem přečetl či slyšel, nevěřím, že proběhly mírně, což dokládají i četné videozáznamy z tohoto období. Slovo je velmi mocný nástroj a toho si byli vědomi hosté na slavnostním odhalení pamětní desky. Pokud to shrnu, tak polský prezident Bronislaw Komorowski svým projevem upevnil pospolitost mezi národy a připomněl tak naší slovanskou blízkost, kterou k sobě zaujímáme. Německý prezident Joachim Gauck popsal situaci, která se odehrávala v roce 1989 v NDR a maďarský prezident János Áder navázal k exkurzu událostí, jež se odehrály v témže roce na maďarsko-rakouských hranicích. Ke všemu dodal punc minutou ticha k obětem komunistického režimu. Nakonec slovenský prezident Andrej Kiska kladl řečnické otázky, zda pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí a svým projevem si odpověděl, že ano. Navíc upozornil, že 17. listopad je naším společným svátkem, který by neměl být zapomenut pod nánosem novodobé historie.

K projevu našeho prezidenta Miloše Zemana se již nebudu příliš vyjadřovat, neboť svým projevem obhajoval jen sám sebe. Škoda. Možná neměl ani co říct po všech jeho projevech ať už k lidským právům v Číně či vulgarismů vyřčených v rozhlase.

Prezident by měl uchopit cítění národa a nehledět na své zájmy. Měl by neustále připomínat historii v zemi, kde je to potřeba a nezlehčovat ji. Měl by uchopit význam slov a při svých projevech lehce poukazovat na demokracii a svobodu. Ostatní prezidenti to pochopili.

Nerad bych, aby se z České republiky stal izolovaný ostrov v Evropě, který bude prostřednictvím našich nejvyšších ústavních činitelů přehlížet lidská práva a naši svobodu v evropském ba globálním kontextu. Můj strach je však zatím nepodstatný, neboť zpěv národní hymny ve mně opět upevnil pocit, že se snad zatím není čeho bát.