Zasvěcení do cesty k branám Damašku, cesty více významů a rovin, které se snad na závěr vzájemně prolnou...
Prolog
Každý ví, kudy vede jeho cesta, jen si to často nechce připustit. Stačí se nechat vést svým vnitřním hlasem a poslouchat svědomí, které nemilosrdně napomíná, když kráčíme nesprávným směrem. Svědomí lze ubít, nebo se vycvičit v jeho čtení. Každý okamžik je volbou, zda se alespoň pokusíme naplnit svou cestu, nebo promarníme tu obrovskou příležitost, která se rozkládá před námi. Brány Damašku čekají na každého a vede k nim nespočet krásných cest.
Zasvěcení
Sedíme na vrcholu Rachefovy pyramidy v Gíze a navzdory nepředstavitelnému horku si balíme zaslouženou cigaretu. Je tady se mnou Mike, chlapík s minulostí cizineckého legionáře, se kterým si lidsky vůbec nerozumím, ale spojuje nás zvláštní touha jít tam, kam se chodit nemá. Mlčíme. Posvátné ticho přerušuje vzplanutí zápalky, hořící tabák a občasné zapraskání zapomenutého semínka.
Jihoafričan Jacques tady chtěl sedět také, vlastně to byl jeho nápad, dát si cigaretu na vrcholu nejvyšší pyramidy v Egyptě, a ten mu také dodával sílu na jeho cestě napříč Afrikou. Zvláštní modrooký blonďák s pohnutým osudem. Ztratil se někde v Súdánu a jsem si skoro jistý, že už nežije. Bylo mu 29 let. Švýcar Sebastian tady s námi sedět nechtěl, nesnáší výšky. Teď je ale opět v nemocnici se závažnou tropickou chorobou, na jeho cestě Afrikou už potřetí. Odhaduji, že by přes svůj strach z výšek raději seděl s námi tady na nejvýše usazeném kamenném bloku, který už čtyři a půl tisíce let rozpaluje slunce svými ostrými paprsky. Místo toho leží na hodně rezavém nemocničním lůžku v Addis Abebě.
Bylo nás víc, cestovatelů, dobrodruhů a hledačů, kteří jsme se potkali na nejpodivnějších místech na našich cestách Afrikou. Příběh každého z nich inspiroval ostatní a dodával novou touhu, když původní vzplanutí vyhasínalo pod tíhou africké každodennosti. Všichni jsou v mém srdci a já jim děkuji, že sebrali odvahu a dopřáli mi tu krásnou možnost opravdového setkání. Moje partnerka Míša na nás čeká dole, opřená o nejnižší vrstvu obřích kamenných bloků. Jejím úkolem je odvést pozornost hlídačů v případě, že by si nás všimli, až se vrátí z polední modlitby. Je totiž pátek a všichni do jednoho se odebrali do nejbližší
mešity. Přiznávám, že jsme nedokázali odolat a využili jsme hodinu, kdy jsou pyramidy prakticky bez dozoru. Lézt nahoru je totiž už mnoho let zakázáno.
Cigaretový kouř na okamžik mění atmosféru, když čichová paměť automaticky promítá tisíce intenzivních zážitků spojených s nádechem kouře na cestách světem. Výhled na okolí pyramid spouští gejzíry nedávných vzpomínek. Celá Afrika od nejjižnějšího pobřeží až sem leží pod námi a připomíná dlouhé dva roky strávené s Míšou na cestě přes třicet černých zemí. Nevím, jaký výhled má ve svých myšlenkách Mike, a tak se snažím číst v jeho očích, ale oči člověka, který střílel do lidí, jsou zvláštně nečitelné. Opravdu si nerozumíme. Minulý měsíc jsme spolu byli v devadesátimetrové hloubce, což je hodně za bezpečnou hranicí. Jsme totiž oba instruktoři potápění a v těchto týdnech pracujeme na stejné jachtě na pobřeží Rudého moře. Teď spolu sdílíme špičku pyramidy v naprosté rozdílnosti pohledů na svět. Divné.
Afrika ale přináší jenom divné věci, které zdánlivě nedávají smysl. Teprve po dlouhé době, když se člověk přestane Afriky ptát, ona odpoví proč. Ještě nestojíme před branami Damašku, ale naše kroky budou neomylně kopírovat starozákonní exodus, abychom překonáním Rákosového moře dospěli po dlouhé pouti ke smyslu všech těch nekonečných útrap. Teď to ovšem ještě netušíme. Zhasínáme cigarety, abychom slezli přímo do náruče egyptské policie. Míša se snažila, ale neměla šanci. Už na nás čekají...
Pokračování příště...
