O sociálních službách v Liberci

Pro tento rok bylo oproti těm minulým vyhrazeno v rozpočtu města 10 milionů korun na podporu sociálních služeb v Liberci. To samo o sobě je chvályhodný krok a je nepochybné, že město bude muset stále aktivněji realizovat svoji sociální politiku. Bohužel je zatím velmi neurčitá, nekonkrétní a ve své snaze podporovat všechny poskytovatele může být nakonec i velmi neúčinná. Problémy vidím  především dva. Již samotný komunitní plán sociálních služeb města a tím druhým problémem je uvažovaný způsob rozdělení výše zmíněných prostředků.

Komunitní plán sociálních služeb je vlastně zásadní strategický dokument rozvoje sociálních služeb města. Jako takový by měl být velmi konkrétní a především by měl zcela jasně definovat základní, nezbytnou síť sociálních služeb, které jsou nezbytné pro alespoň základní standard, který by měl být městem a ve městě poskytovaný. Tímto směrem by měla jít i významná část podpory. Bohužel i ten liberecký komunitní plán trpí jednou nemocí jako spousta jeho bratříčků po celé České republice. Komunitní plánování by mělo vycházet z aktivní spolupráce tří základních účastníků. Tím prvním je město jako zpracovatel plánu a nositel politického zadání, tím druhým jsou uživatelé sociálních služeb, ti potřební, kterým by měly sociální služby sloužit a tím třetím jsou poskytovatelé sociálních služeb. Bohužel i v případě Liberce dochází k tomu, že tím, kdo je faktickým tvůrcem komunitního plánu města jsou především poskytovatelé služeb. Politické zadání a jednoznačné stanovení priorit města se vytratilo a role uživatelů sociálních služeb byla minimální.  Výsledkem je dokument, který jen částečně postihuje skutečné potřeby obyvatel města a rozhodně neakcentuje to nejdůležitější a nejpodstatnější, kam by měla směřovat finanční podpora města. Pokud někomu tento dokument skutečně k něčemu složí, tak jsou to především poskytovatelé služeb na čemž samo o sobě není nic špatného. Komunitní plán sociálních služeb Liberce je zpracován tak, že se v něm takzvaně vidí všichni stávající poskytovatelé a základním podkladem pro čerpání podpory jak od státu, tak kraje, tak města. Nic proti, ale problém vidím především v tomto, že všechny tyto zdroje jsou omezené a měly by jít především tam, kde jejich nejvíce potřeba a tím si bohužel nemůžeme být tak jisti.

S tím samozřejmě souvisí i ten druhý problém a tím je způsob, kterým hodlá vedení města přerozdělovat prostředky vyčleněné na sociální oblast. Peníze byly rozděleny na dvě části. První část byla vyčleněna na nákup sociálních služeb. Město vypíše výběrová řízení a „nakoupí“ služby pro svoje občany. To je podle mého správný a jediný správný přístup, který může město zvolit. Níže vysvětlím proč. Ta druhá část má být rozdělena formou dotací. A zde vidím velký problém. Město připravilo pravidla pro rozdělování těchto dotací, která mají celou řadu problematických bodů. Zásadním kritériem při hodnocení je to zda se služba, na kterou žadatel požaduje dotaci nachází či nenachází v komunitním plánu. Jak jsme si popsali výše, najde se tam skoro každý. Další významný faktor hodnocení je dlouhodobost poskytování služby. Tady už je jistý rozpor s komunitním plánem, který mimo jiné říká, že je potřeba celou řadu služeb zřídit, ale pravidla nové služby v podstatě diskriminují. A nejneuvěřitelnější je skutečnost, že hodnocení v podstatě připouští, že dotovány budou projekty, které nebudou v místě, čase a finančně dostupné a projekty, které nezlepší situaci cílových skupiny. Vím, zdá se to jako neuvěřitelné, ale hodnocení skutečně něco takového umožňuje.  Dalším problémem poskytování takovýchto dotací je věcná kontrola poskytovaných služeb. Pravidla se sice zabývají velmi detailně účetní kontrolou, ale kontrolu věcného plnění neřeší vlastně vůbec. A tak se v mnoha případech může stát, že někdo sice vyčerpá správně dotační peníze, požije je na „správné“ nákladové položky, vše řádně vyúčtuje, ale službu potřebným neposkytne žádnou. Je to nejspíš opravdu extrémní, katastrofický příklad, ale pravidla ho bohužel umožňují. V každém případě o dohledu nad efektivitou vynaložených prostředků zde nemůže být řeč. Přístup je v podstatě hodně podobný tomu, který je u účelových fondů města, ale podstatné rozdíly jsou v tom, že z těchto fondů jsou hrazeny drobné jednorázové projekty, akce, u nichž se dá snadno zjistit, zda proběhly či nikoli a hlavně se jedná o částky v řádech tisíců. Zatímco v našem případě půjde o částky v řádech stovek tisíc, kde je věcná kontrola opravdu namístě. Poslední a nikoli nepodstatný problém vidím v tom, že návrh na přerozdělení těchto dotací bude zastupitelům předkládat Řídící pracovní skupina pro komunitní plánování. Zní to logicky? Nejspíš ano, ale problém je v tom, že podstatná část této skupiny je tvořena samotnými poskytovateli sociálních služeb, tedy těmi, kteří budou žadateli, příjemci těchto dotací či budou žadateli jejich přímí konkurenti. Jinými slovy střet zájmů. Pravidla mají ještě spoustu dalších nedostatků, na které jsem zpracovatele několikrát upozornil, ale bohužel bezúspěšně a asi nemá smysl je zde dále rozebírat. Ale vrátím se zpátky k onomu nákupu služeb a k tomu, že je to ten správný způsob, jak peníze přerozdělit. K tomuto názoru jsem dospěl z následujících důvodů. Jednak může město znovu uchopit iniciativu a své priority vyjádřit tím, které služby pro své obyvatele bude poptávat. Dále to vytvoří zdravě konkurenční prostředí. A tím nejpodstatnějším důvodem je fakt, že město v takovém případě zaplatí jen za skutečně poskytnutou, spotřebovanou službu a zaplatí vysoutěženou cenu. Možná to dá více práce, ale rozhodně se vyplatí, především uživatelům a o ty jde až v první řadě.

Z výše uvedených důvodů jsem tedy přesvědčen, že do budoucna musíme jít v oblasti sociálních služeb cestou naprosto jasného stanovení priorit města už při tvorbě či revizi komunitního plánu, které budou diskutovány jak s uživateli, tak poskytovateli. Na základě těchto priorit musí být definována základní síť sociálních služeb. A peníze města bychom měli utrácet nikoli za dotace, ale za nákup konkrétních služeb pro konkrétní uživatele. Poskytovatelé mohou mít s městem uzavřeny rámcové smlouvy s horními limity, které mohou být uzavírány i na delší časová období například tří let. To mimo jiné umožní i stabilizaci opravdu kvalitních a užívaných služeb. Optimální stav jak pro poskytovatele, tak pro uživatele.