Nikdo nesmí čůrat, nebo nebudu hrát

Maskovaní blogeři pronikají do mateřských školek. Na nástěnce jedné visel na čestném místě jako deklarace práv a svobod. Začetl jsem se a nedalo mi to, vygůglil jsem článek kolegyně Marcely Tobiášové o ombudsmanovi, nespavcích, smradech a jejich líných rodičích. Ten článek je cenný v několika ohledech: z diskuse je jasné, že vyvolal spoustu vzpomínek, jak si kdo užil mateřskou před komunisty za komunisty, nikdo nesmí čůrat, nebo nebudu hrát. Je také symptomatický pro debaty o výchově, ať školní či rodinné.

Symptom 1.: Jsme humanističtí pedagogové nebo bezradní rodiče?

Na parkovišti u Lídlu přistál rodinný koráb. Děvčata vyskočí a rozběhnou se po krámu, mamka vláčí tašku, zastrkuje minci, tlačí vozík, vybírá a nakládá zboží, vykládá zboží na pás, platí, nakládá zpátky do vozíku, dívky otráveně přešlapují, běží ke korábu, mamka odemkne, ratolesti skočí na sedačky a zabouchnou dveře, zatímco mamka láduje do kufru a odváží vozík. Dívky neztrácejí čas, vyhrabou zmrzlinové kornouty a debužírují. Je jim asi 11 a 14 let.

Soutěžní otázka: četla mamka Rogerse? Aplikuje důsledně nenásilný způsob výchovy autenticky a kongruentně? Pochybuji. Tedy kdyby už otevřela nějakou teorii, třeba Virginii Satirovou, dozvěděla by se, jak děti zaměstnat. Využijte potenciál dětí, říká Satirová. Dovolte jim, aby se zapojily do chodu rodiny a dělaly všechno, na co stačí. A nepodceňujte je. Domluvte se, co je třeba, co by je bavilo, co potřebujete vy. Ano, vy. Jako zapálení humanisté podporující individualitu a svobodu svého potomčete často vynecháváme z rovnice o potřebách a akceptaci sami sebe. Počítám, že mamka je normální utahaný, přetížený rodič. Možná neví, co se svými dcerami dělat. Možná dlabe prášky na depresi, jako mnoho jiných rodičů a spousta věcí už je jí šumák.

Až budete příště kroutit hlavou nad nějakým „rozmazleným smradem“ v obchoďáku nebo nad otřesnou televizní show o násilí mladistvých, prosím, nezaměňujte humanistické pedagogické koncepce s obyčejným unaveným, zmateným, sobeckým či bezradným rodičovstvím.

Symptom 2.: Jáma a kyvadlo.

Jako v jiných věcech i ve výchově máme tendenci k „ano, ne“ reakci. Mohou se děti bít? Ano! Ne! Mládež je zkažená. Měli bychom přitvrdit? Ano! Ne! Chcete žlutou kuličku nebo bílou kuličku? Baník nebo Sparta? Vyberte si. Žlutá nebo bílá, doesn’t matter, podstatné je, že jste přistoupili na tuhle hru. Spolkli jste háček i s muškou. Na nádraží už se srocují vlajkonoši a nás buďto rozdupou nevycválaní chuligáni, kteří neumí smrkat do kapesníku, protože rodiče fandí svobodě, nebo dostaneme boxerem do zubů od vycvičených hochů, jejichž rodiče fandí výchově jako řemen. Tak to v debatách leckdy vypadá. Autorita nebo svoboda? Čtyřicet let totality, čůrat na povel, nechat se stříhat jako ovce? Ne. Dítě potřebuje hlavně prostor, volnost, spontaneitu. Dvacet let je rozmazlujeme a haranti nám skáčou po hlavě? Ne. Utáhnout šrouby!

Znám jednu školku. A když někdo rozlije mléko po stole, jako by tě kopli do žaludku, mám hrozný pocit, že jsem něco strašného provedl. Hlas vichřice podoba mě trhá na kusy: „No, podívej se! To nemůžeš dávat pozor?! To je v jednom kuse!! To je celý Péťa, děti, chová se jako prasátko a my teď kvůli němu nemůžeme jít ven, protože se musí uklidit ten svinčík, co tady nadělal… Jó, hadr, prosim tě. No, Dvořák, kdo jinej. Včera ho vylil taky.“

Znám jinou školku. „Paní, učitelko, Kryštůfek pláče.“ „Pročpak pláčeš, Kryštůfku?“ „On po něm Franta hodil kostičkou a trefil ho tady, sem.“ „Františku, pojď sem k nám, prosím. Podívej, Kryštůfek pláče. Víš proč, Františku?“ Franta nic neříká a rudne. Děti kupodivu neukazují prstem, nežalují, jak bývá zvykem, jen pár jich stojí kolem a tiše čeká. Nějaká holčička hladí Kryštofa. „Tys po něm hodil touhle kostkou, viď, Františku?“ „My jsme si hráli a on mi vzal moje auto.“ „Dobře, hráli jste si. Teď ale Kryštof pláče, vidíš, jak ho to bolí?“ Učitelka mluví potichu, je v tom nesouhlas, naléhavost, soucit, ale žádné obviňování. Franta přešlapuje, nechce se mu přijmout vinu. „Tak co s tím uděláme, Františku?“ „Mně je to líto, paní učitelko. Já jsem nechtěl.“ „Já ti věřím, že jsi mu nechtěl takhle ublížit. Ale kostičku jsi hodil a vidíš, Kryštofovi jsi ublížil.“ Franta se příšerně stydí. Je to hrozně nepříjemná situace. „Možná pomůže, když se omluvíš.“ „Promiň, Kryštofe,“ špitne Franta. „Už je to lepší, Kryštůfku? No vidíš, už to ani nebolí. Františka to mrzí. Může tě pohladit?“ Kryštof si utře slzy a kývne. Franta ho ostýchavě pohladí po rameni. „Dovolíš mu, aby si s tebou dál hrál, Kryštofe?“ „Může.“ „Podělíte se o auta, nebo potřebujete každý svoje?“ Pokud cítíte nedůvěru a učitelka vám připadá naivně idealistická, nedejte se mýlit. Doplňte si to, co vám teď schází, barvu jejího hlasu, reakce dětí, všechny předchozí interakce za poslední dva roky, které spolu zažili. Tuhle přímočarost si může dovolit, naivní by bylo ječet.

Zmíněné dvě situace nejsou YouTube Adds pro Baník ani pro Spartu. Dělím se s vámi o zážitky s odlišnou podobou lidskosti. Takže slezme s houpačky a pojďme omrknout, co je za plotem.

 Symptom 3.: Tady nějakou demokracii nepěstujeme. Tady chceme pořádek!

Tak to řekl zástupce ředitele jisté střední školy, kde jsem byl na praxi. Existuje představa, že demokratická výchova je jeden bordel na kolečkách „a ještě nám děti budou diktovat, co máme dělat“. Myslím, že jde o styl jednání s dětmi, kde hlavní roli hrají tři věci: dohody, pravidla, vzájemnost.

„Ondřeji, za dva dny odjíždíme na dovolenou a je ještě spousta práce. Pojďme se domluvit, co si kdo vezme na starost.“ Je samozřejmě rychlejší dát to befelem, jenže dítě pak befelemepesseveze. „Honzo, poslední měsíc nosíš horší známky. Sedneme si, zjistíme, co se děje, a dohodneme se, co s tím.“ Pochopitelně není nutné svolávat rodinnou radu kvůli tomu, jestli okurku na kolečka nebo na plátky. Máme-li však odjet na dva týdny do Polska, stojí za to vzít děti na poradu a důkladně probrat, co kdo chce, co očekává, co lze a co je technicky vyloučeno. Výsledkem dobrého jednání je cosi, čemu se říká konsensus. Všichni se shodnou na optimálním řešení, každému se vyhoví nejlépe, jak to jde a co jsme jednou podepsali, na to nebudeme později nadávat. Nejspíš na takové dohodě strávíme hodinu života, ale pište si, že to ušetří dva týdny hádek a kyselých ksichtů. Nikdo se nemusí mračit, že dostal jen půlku pomeranče.

Stanislav Bendl ve své knížce o kázni uvádí experiment, který se prováděl v socialistické ještě ZŠ v roce 1973. Tři třídy osmáků dostaly od svých učitelů za úkol odpolední brigádu: zplanýrovat kus školního pozemku. První učitel zavelel nástup, rozdělil práci a s bonzbuchem v ruce si zapisoval, kdo to flinká. Druhý učitel žáky navnadil: „A běda, kdo nepřijde!“ a odpoledne pak jedny posílal pro nářadí, druhé pro kolečka, oněm vynadal, těm řekl, že chtěl přece nářadí a ať tu jen tak neokounějí. Třetí učitel žákům vysvětlil, o co jde a požádal je, aby si do druhého dne promysleli, jak to provedou. Nazítří je nechal utvořit pracovní skupiny podle svého, nechal je, ať si rozdělí práci. Žáci mu oznámili, jak se dohodli. Zkuste hádat, která třída měla zplanýrováno nejlépe a nejrychleji. Zkuste hádat, který z učitelů rozdal nejvíc poznámek a důtek. Zkuste hádat, kterému učiteli nejvíc dětí z brigády uteklo.

Zvláštním druhem dohody jsou pravidla. Paradoxně platí, že čím autoritativnější výchova, tím méně pravidel (tedy zřetelných, jasně vymezených, dobře zdůvodněných). Autoritářský rodič samozřejmě ví, co chce a ten malej / ta malá to ví moc dobře! Ve skutečnosti (kromě puntičkářských psychopatů) pravidla nikdo nesepsal, nedomluvil, nanejvýš vykřičel cosi v některém zlostném výbuchu, jinak se pravidla jen tuší a autoritář vládne svévolí, podle toho, co se zrovna hodí. Prostě budou poslouchat!

Při domlouvání pravidla dojde k neocenitelnému efektu: všichni chápeme, k čemu je takové pravidlo užitečné. Tohle pravidlo jsme si vybrali, já, táta i máma. Všem teď bude vládnout, musí ho dodržovat i rodiče. Ale kdyby nám začalo vadit, můžeme ho změnit. Někdy mě to pravidlo naštve. Pak jdu za mámou.

Dohody a pravidla důsledně dodržujeme, jinak rozhodčí odpíská faul a hra se zastaví. Zásadní je při tom vzájemnost. „Maruško, v kuchyni čeká pytel s odpadky. Tuhle práci sis vybrala.“ „Ale mami, mně se teď nechce.“ „Budeme spolu hrát na „mě se nechce“? To nevím, Maruško.“ Pět minut uteče a Maruška se na pytel ani nepodívá, to mi věřte. „Mamí, já mám chuť na něco dobrého.“ „Hm.“ „Uděláš rohlík s marmeládou?“ „Mně se teď nechce.“ „Ale já mám hrozný, hrozný hlad.“ „Já vím, my ale spolu hrajeme na „mně se nechce“, Maruško. Pořád ještě na tebe čeká ten pytel.“

Odedávna se vede spor: mají děti sloužit svým rodičům, nebo spíše rodiče svým dětem? Jestliže žijeme spolu a máme se rádi, pak pro svou rodinu a pro sebe navzájem děláme důležitou práci a přinášíme důležité dary. Připadá vám to prostomyslné?

Symptom 4.: Popros a přestane vzdorovat

Byl mu rok a půl, na zabití. Mlátil jsem hlavou do zdi. Svojí. Pořád vymýšlel kraviny, házel věcmi, rozbíjel hrnečky, nemohl jsem ho nechat pět minut bez dozoru. Řval jsem. On řval. Řvali jsme na sebe, k nevydržení. Pak jsem se někde dočetl, že není od věci dítě požádat, jestliže něco chceme. Že i malé děti si uvědomují respekt, který jim prokazujeme, když řekneme „prosím“. Začal jsem tedy říkat „prosím“. Jen tak zkusmo. „Prosím, polož tu botu.“ Zcela nepravděpodobně jeho období vzdoru skončilo zrovna v době, kdy jsem se jako otec naučil říkat „prosím“. Prý to jednoduché slovo způsobí, že se děti cítí dospělejší a tak se dospěleji chovají. Nevím. Určitě jsem se dospěleji začal cítit a chovat já.

Není asi nutné šířit se o tom, že tiše a klidně hovořící učitelé mívají tiché třídy, že sprostí rodiče mívají sprosté děti a že sebelepší recept, sebevykutálenější metoda nepřebije naše denodenní návyky a způsob chování. I na to se občas v debatách o výchově zapomíná nebo se vezme pravdy půl, tedy: chcete-li uctivé děti, jednejte s nimi s úctou; chcete-li děti vybavené soucitem, vnímejte jejich potřeby a pocity a podělte se o svoje; chcete-li děti schopné a soběstačné, důvěřujte jejich schopnostem a nekomplikujte jim život svým strachem a nejistotou. A až budete v nějaké diskusi šermovat příklady ze života, tak jako já, ujistěte se, že:

Symptom 5.: Koncepce nedělají lidi, lidé dělají koncepce.

Mimochodem, mezi jedy ve výchově za zvlášť otravný považuji úzkostnost. Jedni přátelé ze zahraničí měli asi pětiletého cvrčka. Když měl chuť skákat na postýlce, nesměl, mohl by spadnout a uhodit se. Když si chtěl hrát se šroubovákem, nesměl, co kdyby si ho strkal do pusy nebo si ho vrazil do oka. Hrozně špatně jedl. Když ho ale vzali k prasečímu chlívku, snědl ovocný jogurt nebo čokoládovou tyčinku. S přáteli jsme vyrazili na celodenní výlet. Jogurt a čokoládovou tyčinku nějak zapomněli doma, obchody zavřené, ani prasečí chlívek nebyl k dispozici. Nabídli jsme chleba s máslem a mrkev. Nadšení žádné, „jogurt, mami?“. Ne, není jogurt, Milánku. Až doma bude jogurtík. Přešlo poledne, vytáhli jsme svačiny, nemusím říkat, jak Milánek koulel očima. Ne, neumřel hlady, chudák. S přibývajícím odpolednem se frustrační tolerance zvýšila a Milánek přetrpěl chleba s máslem, přetrpěl dokonce dva.

Ostré předměty zkrátka řežou a píchají, oheň pálí, vosa dává žihadlo, kdo skáče, někdy taky spadne a kdo nosí nádobí, nějaké rozbije. Děti jsou zvídavé a tyhle věci se rychle naučí. Zvláštní, že mnoho dospělých tyhle věci zapomene a připadají jim natolik děsivé, že se snaží před nimi své ratolesti všemožně uchránit nebo na nehody reagují nepřiměřeným rozčilením. Děti se potřebují vydávat do nebezpečí. Potřebují dělat špatná rozhodnutí, ukvapené závěry, nešikovné pohyby. Potřebují rozsypat mouku v kuchyni. Potřebují nalít vodu do počítače. (Tedy do mého ne!) U těch opravdu nebezpečných akcí bychom je měli doprovázet a poskytnout první pomoc. Něco jim taky zakažte, ale jenom něco opravdu bezpečného. Zakázané ovoce by totiž měly také vyzkoušet.

Zdroje a odkazy:

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/362520/Stezujte-si-na-ucitelky-poucime-je.html

http://www.ted.com/talks/gever_tulley_on_5_dangerous_things_for_kids?language=cs#t-5885

http://www.azrodina.cz/1127-vychova-ditek-v-cechach-jake-nazory-ovlivuji-dnesni-rodice