Poněkud horko na feratách

Tak jako minulý rok i letos jsme si naplánovali s manželem dovolenou jako aktivní. Aktivní znamená, že se každý den snažíme někam vylézt, něco zdolat, něco zajímavého vidět, hlavně negrilovat se na lehátku kdesi u moře. Cestu jsme naplánovali do Dolomit. První úvahy o časovém plánu ukazovaly na září, avšak po přečtení doporučení několika průvodců jsme nakonec zvolili druhou půlku srpna, což se stalo pro naši cestu osudným.

Dolomity jsem letos navštívila již podruhé, je to neodolatelný kus přírody, který láká všechny, co rádi chodí, lezou a rádi to také kombinují.
Feraty jsou dnes poměrně velmi rozšířeným druhem turistiky - jedná se o do jisté míry zajištěné cesty, kde je kombinována chůze a lezení. V některých úsecích jsou pro zvýšené bezpečí položena fixní lana, která slouží k bezpečnému přelezu náročnějších úseků. Někdy je možné lana využít skutečně jen pro jištění feratovým setem (úvazkem spojeným karabinou s jistícími lany), protože se skály dají velmi dobře lézt (cca do stupně 4), ale nezřídka jsou používána jako hlavní chyty pro turisty, kteří feraty zlézají spíše výcvikem bicepsů, to pak příliš s lezením nesouvisí :-).

Základna byla určena - srdce Dolomit Cortina d'Ampezzo.
Je tam skvělý kemp, nástupy k feratám v blízkém okolí, výhledy. A také počasí vypadalo slibně, bohužel až moc...

Hned první den po příjezdu jsme vyrazili a zdolali první feratu. Obtížnost - zhruba něco uprostřed stupnice. Ani moc lehká, ani příliš vyčerpávající. Jenomže v tyhle dny dorazila do Itálie opravdu nadstandardní tepla, takže ani ve dvou tisících metrech nad mořem nečekala úplná záchrana. V podstatě jediným snesitelným místem byl vrchol, velká část feraty se však odehrávala stoupáním nebo strmým klesáním.

Další den jsme prošli kolem "čimiček" (Tre Cime), ale to jsme už věděli, že letos nám prostě feraty v této nádherné italské lokalitě nebyly dopřány. Zpátky do Čech se nám tak nějak nechtělo, tak jsme se rozhodli jet se zchladit k velkému známému jezeru Lago di Garda. Uvidíme, jestli by se nám opravdu ležení u jezera nezalíbilo :-).
Místo v kempu jsme po delším hledání našli, dokonce si člověk mohl procvičit italštinu, kterou už léta jen zapomíná. 
Zjistili jsme však, že ochlazení fungovalo pouze po dobu, co jsme byli v jezeře. Kolem jezera byla horká sauna, jejíž teplota neklesla ani v noci, na kterou jsme se těšili. Protože frei platz byl v kempu již pouze u silnice těsně za plotem, o klidném spánku jsme si mohli nechat jen zdát. Když se podařilo na chvíli usnout v tom neskutečném horku, zanedlouho přejelo opodál auto, takže příchod rána byl víceméně vymodlený. Dost dobře jsme nepochopili, jak mohly být ostatní kempy "completo" (obsazeno), protože takovouhle dovolenou by měl dostat člověk jen v pekle za špatné skutky v životě :-).

Příští den ráno jsme vyrazili směr domov a zbytek dovolené si užili na Vysočině. 

Opět se ukázalo, že všechno má své.
Vždycky mě rozčilovalo, když se za pořádným výšlapem musí ujet značný kus cesty za hranice naší země, či letět na jiný kontinent.
Nepál má sice nejvyšší horu světa, ale než ji spatříte, uvidíte moře chudoby a smutných očí.
Itálie má sice krásné Dolomity, kam se stejně budu ráda vracet, ale kompenzované někdy nesnesitelnými horky. 
Mírný podnebný pás má svou velkou výhodu. Nikdy zde není během roku tak nesnesitelně, abychom museli prchat pryč a těšit se, až zase budeme doma.

Prostě domov, jak má být :-).