Několik snímků z národních parků západu USA - Fotoblog

Jak už jeden můj článek napověděl, navštívili jsme letos na podzim USA, konkrétně národní parky západní části. Pro start a zároveň cíl jsme si zvolili San Francisko. Vyrazili jsme nejdříve na prohlídku Yosemite a Sequoia parků, dále jsme pokračovali přes Death Valley na Grand Canyon a Petrified Forest. Další zastávkou byl státní park Monument Valley, následovaly národní parky Arches, Canyonlands, Bryce Canyon a Zion. Zároveň uvádím výpisky z palubního deníku, který jsem si během cesty vedla. :-)

Do Yosemite jsme přijeli odpoledne. Yosemite je jedním z nejstarších národních parků. Jsou zde k vidění strmé žulové masivy, seříznuté prehistorickým ledovcem. Nejznámější masivy jsou El Capitan (1 100 m) a Half Dome (2 695 m), kolmá stěna El Capitan přitahuje horolezce z celého světa. Bohužel počasí se začalo znatelně horšit a předpověď na další tři dny vypadala více než nepříznivě. Další den se předpověď vyplnila, z Glacier Point (jedinečná vyhlídka na údolí a vodopády) nás nakonec vyhnal déšť, mlha a blesky. Dva nejvyšší vodopády Severní Ameriky jsme nespatřili - byly ukryty za hustou mlhou.

No, začátek výletu nic moc, úchvatné výhledy jsem si prohlížela jen v průvodci.

Následující den jsme pokračovali odhodlaně na Kings Canyon a Sequoia park. Kings Canyon leží vysoko v pohoří Sierra Nevada a jedná se o oblast nedotčené přírody s rozeklanými kaňony. Počasí se lepšilo, při průjezdem Kings Canyon na nás nevěřícně dokonce vykouklo slunce, ale k večeru, při návštěvě Sequoia parku, se to "spravilo" - notně se rozpršelo. A to jsme zrovna scházeli ke stromu General Sherman, což je největší strom mezi těmito "tlusťochy" v parku. Sekvojové stromy jsou největší žijící stromy na zemi, jejich kůra dosahuje u země tloušťky až 60 cm a chrání strom před lesními požáry. Jsou staré až 3000 let a váží až 1200 tun. Stromy byly pojmenovávány podle slavných osobností, v roce 1940 byla tato tradice přerušena.

Další den vypadal velmi nadějně. A to dokonce tak, že jsme se do Sequoia parku vrátili. Chtěli jsme se trochu projít, tak jsme si dali menší trek na vyhlídku žulového monolitu - Moro Rock (2 050 m). Pozorný čtenář asi uhádne, jak to dopadlo...

Cestou z parku jsme zahlédli místního obyvatele...

Dále jsme vyrazili směr Death Valley. Trochu nás děsilo, že cestou z Bakersfieldu až k Olancha v podstatě nic moc po dálnici není, docela pustina. Další den byl již slunečný. Park je vyprahlé, suché území, v létě jsou zde teploty kolem 52°C. Jedná se o nejteplejší, nejsušší a nejníže položené místo v USA (nejvyšší naměřená teplota byla 57°C, v roce 1913). Roční množství dešťových srážek je minimální (cca 40 mm). Pouštní hory už bych nikdy nemusela vidět. Přesto se zde našlo jedno místo, které má půvab a vytváří jakýsi plastický ráz zdejší pusté krajiny...

Dále pokračujeme přes Nevadu do Arizony do parku Grand Canyon. Cestou se zastavujeme v Las Vegas, abych se v rámci casina New York, New York povozila na horské dráze. Grand Canyon není třeba moc představovat, velmi známé pohledy této oblasti asi viděl každý. Jedná se o 446 km dlouhou a až 29 km širokou propast s hloubkou 1 440 m až 1 740 m. Kaňon představuje výsledek protichůdných tektonických sil působících miliony let. Také jsme si zde přečetli příběh studentky medicíny, která neodhadla trasu a z treku se již nevrátila. Sejít na dno Grand Canyonu a opět vyjít v rámci jednoho dne může být velmi zrádné. Cesta dolů je totiž snadná, takže si mnozí neuvědomí, že cesta nahoru již není tak rychlá, a to může vést k chybnému odhadu sil a zásob vzatých na cestu. My jsme sešli jsme do poloviny Canyonu a vrátili se zpět. Zdejší skály jsou naprosto úchvatné, nesrovnatelné s drolícími se "suťáky" v Death Valley. Skály Grand Canyonu jsou neuvěřitelně staré. Základy skal tvoří vrstvy břidlic a žuly,  svrchní vrstru tvoří Kaibabský vápenec. Na stěnách kaňonu jsou rozpoznatelné čtyři geologické vrstvy usazenin. Klíčovým okamžikem byl vznik Coloradské plošiny před 65 miliony lety, přes plošinu protékala řeka Colorado. Teorií o vzniku Grand Canyonu je více a asi nemá příliš význam je zde nyní rozebírat, teorie vzniku Grand Canyonu se dají studovat například na univerzitě založené přímo za tímto účelem. Přístup do parku je ze severu i z jihu (North Rim nebo South Rim), my jsme zvolili přístup z celoročně otevřeného South Rim.

Další zastávkou byl národní park Petrified Forest plný zkamenělých stromů. Park je více vzdálen, nachází se poblíž městečka Holbrook a rozhodně stojí za to jej vidět. Pokud by Vás nenadchly zkamenělé stromy, pak určitě neskutečně vybarvené výhledy na zdejší pouštní krajinu. Zkameněliny představují mnoho prvků z ekosystému starého 225 milionů let. V parku je striktně zakázáno sbírat zkameněliny, je však možné si úlomky těchto skvostů zakoupit v turistickém obchůdku (menší úlomky se dají pořídit do 20 dolarů, krásné řezy stromů stojí kolem 100 dolarů a více). Zkamenělé stromy jsou několika typů a mají různá nádherná zbarvení.

A už míříme do Utahu. Další cesta vede přes Monument Valley (Navajo Tribal Park), což je velmi známý státní park ležící v indiánské rezervaci a jehož masivy si vybaví asi každý.

Nejvíce mírumilovně na mě zapůsobilio místo Totem Pole.

Po projížďce v Monument Valley pokračujeme dále do národního parku Arches. Tento park je z mého pohledu asi ten nejhezčí, a to především povahou skalních lososových pískovců, které mají naprosti jedinečný a fantastický povrch. Bez klouzání se vyšplháte do strmějších míst. Z parku je fascinující tzv. Křehký oblouk (Delicate Arch), který je i jeho typickým symbolem. Zajímavé je formování oblouků, kdy je nutné se v historii vrátit k pravěkému oceánu. Ten se postupně vypařil a zbyla po něm poměrně masivní vrstva soli. Působení soli pod velkým tlakem spolu s dalšími pohyby hornin, sněhové, větrné a vodní eroze vykouzlily vznik oblouku. Ten se dále v budoucnu rozpadne na úlomky podobné celému rázu krajiny.

Pochod slonů ...

Dalším navštíveným parkem byl Canyonlands. Opět je skála tvořena pískovci podobnými těm v Arches. Parkem protékají řeky Green River a Colorado, obě se na jihu parku spojí. Park není příliš přístupný pro cestování autem, k jeho poznání je nejlepší podniknout treky. Přístupy do parků jsou dva, jeden je ze severu (Island in the Sky) a z jižní části (Needles). My jsme park prohlíželil ze severní části a zvolili trek ke kráteru z místa Upheaval Dome, následně malý okruh k Mesa Arch.

Další zastávka je v nejmenším parku Utahu, v Bryce Canyon. Je to park s tisíci skalními špicemi z oranžového pískovce. Jedná se o 14 skalnatých amfiteátrů. V závislosti na denní době je možné pískovcové věže vidět v ostínech žluté, oranžové a červené. Vznik věží je způsoben erozí, vzhled skal se neustále mění. V parku jsme se vydali na okružní cestu Queens Garder Trail, která nabízí nejen krásné výhledy ze Sunset Point a Sunrise Point, ale také si je možné prohlédnout si věžičky zblízka. Další nezapomenutelné výhledy jsou z Inspiration Point a Bryce Point. Všechny důležité vyhlídky spojuje Rim Trail - stezka parkem. Park je úchvatný a mezi turisty velmi oblíbený, ale tak nějak bylo těch věžiček  pro nás až moc...

A chýlíme se k závěru našeho putování - posledním navštíveným národním parkem je Zion. Je to nejstarší národní park a jsou zde jedny z nejvyšších pískovcových skal na světě (až 1 130 m). Nejníže položené vrstry tvoří Kaibabský vápenec (v Grand Canyonu tvoří naopak svrchní vrstvy). Poslední vrstvu představují dakotské pískovce (v Bryce Canyonu tvoří nejspodnější vrstru). Vrstvy hornin vznikly prvotně z usazenin ze dna pravěkého oceánu, později byly vtlačeny do vrstev pískovců, břidlic a vápenců. Větrem naváté písečné duny se změnily v pevné pískovce. Zion je skutečně úchvatný park s mnoha krásnými treky a možností horolezeckých aktivit. Po parku se necestuje autem, ale z turistického centra návštěvníky rozvážejí autobusy po zastávkách parku. Park je také známý značným množstvím druhů zvířat a rostlin. V rámci tohoto parku jsme podnikli dvě trasy - jedna je až na samém konci parku, kdy se zajede až do skal a jde se kolem azurové průzračné řeky Virgin River (Skalní chrám Sinawava Temple). Skály se zde zvedají až do výše 760 m nad dno řeky. Tady jsem opravdu hořce zalitovala, že s sebou nemám stativ. Kolem dokola skály, světla pomálu. Druhá trasa vedla k Weeping Rock, kde je nádherný skalní oblouk, po kterém stéká voda.

Přišla se s námi rozloučit a z parku nás vyprovodit tarantule...