Tak jsem zase vyrazila na svou oblíbenou "desítku". V mém případě se nejedná o žádné označení piva, ale o běh, jejíž trasa má rámcově délku 10 km.
Trasa vede Modřanskou roklí, přičemž si k této rovinaté části přidávám menší úsek lesem s drobným převýšením. A abych ho nemusela zdolávat až na konci, řadím ho zatím na začátek běhu, kdy jsou pocity euforie o dosti větší, než v závěru po 10 km.
Běhám již několik let a v podstatě mě málo co na trase překvapí. Je pravdou, že úsek lesem není příliš frekventovaný, zřídka tam potkávám psíka a posléze majitele při jeho venčení. Protože se nejlíp běhá s minimálním zatížením, takový mobil do mé malé běžecké výbavy zatím nepatří. Možná časem přibude pepřák, páč tlak mého okolí v této věci v poslední době neuvěřitelně zesílil.
Trasa začala standardně, nástup k lesu, terének, stoupání, les, nikdo v cestě. Až do chvíle, kdy jsem spatřila divočáka. Ne, že by stál opodál a prohlížel si mě, nebo snad ke mně přicupital a přátelsky mi olízl koleno. Přehnal se pár metrů přede mnou jako malý tank a zmizel v houští opodál. Napadlo mě, jestli ještě dobře vidím, ale ten zážitek odpovídal realitě - byl to divočák. Protentokrát to dobře dopadlo, snad jen budu doufat, že se kolem lesní cesty nebudou batolit malá divoká prasátka a nebude kolem nikch poskakovat jejich zuřící živitelka. To by mě nespasil žádný mobil a ni pepřák. Jen pořádnej strom :-).
Ne, že bych měla o kamarády při běhu úplnou nouzi, tenhle divočák se naštěstí ke mně v lese nepřidal, ale jednou si mě vyhlídla toulající se brazilská fila, co se mnou doběhla až domů...
Tehdy jsem ještě pravidelně běhávala v Braníku podél Vltavy. Na nábřeží si mě všiml statnější, velký, krásně žíhaný pes, na vycházce bez majitele a evidentně ho zaujalo "něco" v pohybu. Protože máme doma dva rotvajlery, mám před většími plemeny respekt a rozhodně nejdu bezhlavě do kamarádství s cizími a povahově nečitelnými čtyřnoháky.
Když Hubert (tak se jmenoval, jak jsem zjistila později) viděl, že ho ignoruji a běžím si dál po své trajektorii, přidal se. Dá se říct, že mě mírně předbíhal a jako správný ochránce zkoumal terén dál přede mnou, ale vždycky se vrátil a nadšeně poskakoval. Vyběhl se mnou schody na vyhlídku (část převýšení na trase kolem Vltavy) - a to je co říct - tady jsem zatím nikdy žádného běžce nepotkala. Najednou jsem získala na své cestě lesem k vyhlídce skutečného ochránce, který si naprosto přirozeně nemusel dokazovat, oč líp mu to běhá. Tohle jsem si vždycky přála :-). Jak jsem zjistila, nechal se pohladit a o to šťastněji pobíhal kolem mě a takhle jsme pokračovali v předem určené trase. Na vyhlídce už bylo více lidí - tam vždycky postávají a pokukují na krásnou Jižní spojku a Barrandovský most, který výhledu dominuje, ale také se dívají směrem k Vyšehradu a na Vltavu a vůbec do dáli.
Zvědavé pohledy na psa (není na vodítku, nemá náhubek), pak na mě, ale nakonec úsměv - vždyť pes je pod dozorem své majitelky. Kdyby na mě začal někdo pokřikovat, abych si psa uvázala nebo by se začal prát s jiným čtyřnožcem, těžko bych dokazovala, že ten pes není můj. Naštěstí si cizích plemen vůbec nevšímal a měl oči jen a jen pro mě :-). Schválně jsem byla zvědavá, jak dlouho Hubertovi jeho snaha vydrží a kdy se ode mě odpoutá a přimkne se zase k někomu jinému. Marně. Nikdo další neběžel. Nebo si stačil zvyknout a prostě moje životní tempo mu začalo vyhovovat. :-)
Lidé si o sobě první obrázek udělají během pár vteřin, jak je to se psy, netuším. Musím přiznat, že psy mám hodně ráda, takže mi přítomnost Huberta vůbec nevadila a při běhu to bylo maximální zpestření. Jenomže Hubert se mnou doběhl až domů. Za vraty už číhali dva rotvaljeři a začali celkem zběsile povykovat - prostě se připravovat na regulérní zápas. Obzvlášť Filip, statný to šedesátikilový rotvajler, ucítil nového soka. Stála jsem před branou a co jako teď. Zašla jsem domů jako že já jdu domů a Hubert domů teda nepatří. Nato začal Hubert vyskakovat na zídku, jestli náhodou nepřeskočí za mnou na zahradu. Málem ji přeskočil. Od brány se nehnul. Dát ty tři psy dohromady, tak to klubko tesáků asi nikdo jen tak nerozmotá. Hubert si chtěl hrát, rotvajleři ne. Rotvajleři bojují o území a na něm nikdo cizí nesmí být. Hubert nakonec odjel. Nechtělo se mu vůbec. Ale jinak to nešlo. Přijela odchytovka, nastoupila jsem, jako že taky jedu do Tróji, a Hubert nadšeně skočil za mnou. Pak jsem vystoupila a dveře se rychle zavřely. Další den jsem zjistila, že to byl Hubert, brazilská fila, která se občas takto dostane svému majiteli zpět.
Kdo z vás by si přeci nechal brazilskou filu ? :-)
