„Ty si troufáš psát z našeho maloměsta do celostátního tisku o sexu?! Tak to máš odvahu,“ řekl mi můj známý, mimo jiné frontman kapely, který téměř denně obnažuje sám sebe na pódiích hudebních klubů a více či méně úspěšně uniká náctiletým fanynkám.
Odvahu? Popravdě řečeno jsem ani na chvilku nepřemýšlela o tom, že budu svým psaním vyvolávat nějaké reakce okolí, stejně jako mi to nepřišlo před dvěma lety, když jsem vlastním nákladem vydala sbírku dost otevřeně erotické poezie. Nejsem žádná exhibicionistka, jen jsem chtěla vyjádřit, jaký mám postoj k erotice nejen já, ale i spousta jiných žen, a že mi už fakt DOST vadí, jak je nám vnucováno mužské pojetí sexu prostřednictvím bezduchých reklam typu „osedlej si svého kozla“, laciných videoklipů (viz jeden z posledních klipů od Rammstein, který je prezentován jako kontroverzní, podle mě však nic nového, vždyť porna je všude plno, a hudba mimochodem nic moc, znám od nich lepší věci…) či tištěných nebo internetových médií, zaplavených reklamami na erotické shopy, dívky na telefonu, umělé penisy, vagíny a další produkty pro tzv. zkvalitnění sexu.
Jako učitelka (a nenapravitelný romantik), která denně pracuje s mateřštinou, jsem rovněž chtěla poukázat na její bohatost, například že místo hojně používaného výrazu „šukat“, pro mě dost nepříjemně zvukomalebného, se dá říct např. „roztékat se na horkém kameni cizího těla“, že termín „udělat se“ se dá nahradit mystickým „opustit tělo“ a slovní spojení „být kouřen někým“ zní mnohem lépe “poddávat se rtům.“
Ale jo, jasně že mám odvahu. Kvůli tomu jsem přece nezvonila klíči v listopadu osmdesátého devátého na našem maloměstském náměstí, abych teď mlčela, ne? Ano. Chci po vzoru Jana Husa poukázat na stav věcí a bojovat za jejich změnu!
Je pravda, že členové městské kulturní komise, složené převážně ze starších a vážených členů našeho města, označila mou tvorbu za bohapusté porno. Jiný starší a vážený občan, člen zastupitelstva, se zase informoval v mém zaměstnání, kdo že je ta učitelka, která píše ty lechtivé prasečinky… Ale nejspíše se po Listopadu opravdu něco změnilo, i když někteří tvrdí že ne, protože má poezie je až na výše uvedenou výjimku všeobecně přijímána poměrně kladně, a to zejména v řadách mých studentů. Tam jsem se negativních reakcí nejvíce obávala, ale zbytečně. Musím říct (ač se tento postoj dnes příliš nenosí), že mám z naší nejmladší generace opravdu velkou radost. Naše děti jsou vnímavé, citlivé a taktní. Snad budou jednou takové i ke svým partnerům? A o to mi jako autorce i pedagožce vlastně taky jde….
(psáno před dvěma lety – pozn. autorky)
