Život přináší příběhy, o kterých se říká, že nejdou vymyslet. Jsou to příběhy tak absurdní a neuvěřitelné, že nad nimi zůstává rozum stát
Píše se rok 1968 a v jedné z detroitských přístavních špeluněk hraje Sixto Diaz Rodriguez svoji píseň. Když ho tehdy kytarista Dennis Coffey uslyšel, uvědomil si, že jediný, kdo může tomuto Mexičanovi konkurovat je Bob Dylan. Spolu s producentem Mikem Theodorem objevili v zakouřeném baru perlu a rozhodli se na ni vsadit. V roce 1970 tedy Rodriguezovi vychází album Cold Fact a o rok později další s názvem Coming from Reality. Obě desky ale byly komerční propadáky, spolupráce se studiem ukončena a kytarista se vrátil do svého baru a k práci pomocného dělníka na stavbě. Přespával po ubytovnách a většinu času trávil v chudinských čtvrtích Detroitu. Tím by tedy mohl celý příběh skončit.
Nastal ale osudový okamžik. Jedna americká holčina přivezla do Jihoafrické republiky pro svého kluka desku. Hádejte koho. Všem se moc líbila a chtěli ji mít doma, ale nebyla k sehnání. Nahráli si ji tedy na magneťák a pirátská kopie se začala rychle šířit. Asi tak rychle jako u nás, blahé paměti, Straka v hrsti od Pražského výběru. Dle pamětníků, byla tehdejší Jihoafrická republika nepředstavitelně konzervativní a apartheid dohlížel nejen na segregaci černochů, ale tabu byla i problematika sexu a drog. A o tom všem Rodriguez zpíval.
Je pochopitelné, že nahrávky neunikly pozornosti jihoafrického gramofonového průmyslu a Rodriguezovy desky začaly vycházet tentokrát s obrovským komerčním úspěchem. Texty pochopitelně oslovily především mládež, toužící po apartheidem omezované svobodě. Dospělo to tak daleko, že některé písně se nesměly hrát v rozhlase a agenti státní policie v prodejnách gramodesek škrabali po vinylech hřebíky.
Největší záhada ale byla, kdo je vlastně ten Rodriguez. Nikdo o něm - na rozdíl o ostatních amerických skupin a zpěváků - nic nevěděl. Kde žije, kolik má let. Prostě nic. Vyrojily se zaručené zprávy, že se po neúspěšném koncertu zastřelil nebo upálil přímo na pódiu.
Zatím se ale CD vydávala v obrovských nákladech a Rodriguez byl populárnější než Rolling Stones. Ale jen v izolované JAR. V USA i v Evropě nikdo netušil, že tento kytarista vůbec existuje a ani on, že je tak populární. To trvalo takřka 30 let. Zlom nastal, když novinář Craig Strydom začal po Rodriguezovi pátrat. Řekl si, že ty obrovské finance se přece musely k tomu muzikantovi nějak dostat. V které kapse zůstaly, se nezjistilo a ani po kytaristovi nebyla ani stopa. Nakonec pomohly krabice na mléko a Rodriguezova fotka na ní. Všimla si jí jeho dcera a kontaktovala novináře a ti se pak se "slavným" otcem setkali. V roce 1998 následovalo turné do JAR s šesti vyprodanými koncerty ve velkých halách a jeho sláva konečně dorazila i do zbytku světa.
Na závěr pár zajímavostí. Skladby Rodrigueze ve své době oslovovaly pouze afrikánské, tedy bílé obyvatelstvo JAR. V JAR odehrál celkově přes třicet koncertů a většinu ze svých zisků věnoval své rodině a přátelům. Dnes čtyřiasedmdesátiletý hudebník žije stále skromně ve svém domě v Detroitu a sláva se na něm nijak nepodepsala. Film "Pátrání po Sugar Manovi" byl oceněn Oscarem v kategorii Nejlepší dokumentární film roku 2013. A v červnu letošního roku vystoupil Sixto Diaz Rodriguez i v Praze.
