Zlatý český ručičky aneb Durak davaj časy.

Dnes jsem zase někde četl o tom, jak je ten náš národ strašně šikovný. Jak máme ty zlaté ručičky, které dokážou ledacos skvěle vyrobit. Někdy to ale bývá úplně jinak.

Kdysi dávno, při mé návštěvě hlavního města, když ještě matrjošky nebyly na každém rohu a hospody byly hospodama, zašel jsem do Karlovky k Malvazu na jedno. Bylo brzké úterní dopoledne, lokál výjimečně poloprázdný a já si užíval klidu nepříliš hlučné samoty. Nedlouho.  O futra pivnice se otřel nějaký děda, rozhlédl se a šouravým krokem si to namířil rovnou k mému stolu. Pokynul a přisedl. Ne že by mi to nějak extra vadilo, ale nikdy nevíte, na koho narazíte. Nakonec, slovo dalo slovo a mně bylo jasné, že nejen se samotou, ale i mým předsevzetí, že si dám jen jedno  je konec. Děda se přišel „vykecat“ a „kecal“ moc zajímavě.

„ Já jsem hodinář“, začal rozvláčně, „táta byl hodinář a děda taky. Dneska už bych s těma svejma rukama hodinky vopravil těžko, ale dřív bylo naše hodinářství známý po celým Starým Městě. My hodiny vopravovali a taky prodávali. Po vosmačtyřicátým nám ho teda sebral komunál, ale nechali nás tam dělat dál a taky nad dílnou bydlet. Je to támhle za rohem a sem to mám blízko na pivo“, pokračoval děda a otřel si dlaní pivní pěnu.

„ Místo vývěsního štítu nám visely na fasádě hodiny. Trčely do tý naší úzký uličky a každej je hned už z dálky viděl. Jednou za čas se k nim muselo vylízt po vysokejch štaflích a natáhnout je. Když byl ve dvaačtyřicátým atentát na Heydricha a všude se zatýkalo, zastavily se ty hodiny přesně vo půl pátý ráno, když ve špitále umřel. Táta na to tehdy řek, že dokud tady budou Němci, tak se ty hodiny nebudou natahovat. Aby byla jako připomínka na ten hrdinskej čin, kdy se českej národ zbavil tyrana. Náš táta byl legionář a velkej vlastenec, tak to nenatahování hodin považoval jako tichou podporu druhýmu vodboji.

Když Prahu v květnu vosvobodili Rusové, zajímali se hlavně vo tři věci. Vo chlast, ženský a hodinky. Někteří měli na každý ruce i patery. Ty naše vývěsní samozřejmě nemohli přehlídnout. Přišlo jich pět. A hned „ „Davaj časy“ Jenže táta s tímhle počítal a všechny hodinky co jsme v krámě a dílně měli, dal do bedny a tu šoupnul ve sklepě pod uhlí. Těm rudoarmějcům řek, že jejich „druzja časy zabrali úže utrom…. Odešli, ale za hodinu byli zpátky a nesli v dece něco zabalenýho. Ten, co byl asi jejich komandír deku rozbalil a na pultě ležely krásný nástěnný beckerovky, pendlovky extra klasa. Asi je chtěl někdo vyhodit, tak je těm Rusům dal“, uchechtl se ironicky děda a řádně se napil.

Komandír chmatnul tátu kolem ramen a prej: „ „Ty z etich bolšich zdělaješ pjať malenkich. Panimáješ?““ No prostě si myslel, že z těch bicích hodin pro ně vyrobíme pět malých. Táta na něj nejdřív nevěřícně koukal, jestli si jako nedělá legraci, ale když viděl, že to myslí vážně tak se jen usmál a řek: „ „ Charašó. Závtra budut““.  Pendlovky sem vodnes nahoru do bytu a táta zatím zaběh do sklepa a z bedny vytáh patery kapesní hodinky Patent Rosskopf. Byly to laciný, ale docela hezký kapesní hodinky. Tehdy se teda říkalo „rozkop a zahoď“, ale fasovali je i mašinfíři, tak nebyly až tak špatný.

Na druhej den si přišli ti Rusové. Když táta vytáhl roskopfky na pult, tak se jim to ze začátku moc nelíbilo. Chtěli náramkový, ale táta jim vysvětlil, že z těch velkejch hodin dou vyrobit jenom kapesní, a že kapesní nosí i taváriš Stalin. To zabralo. „ „ Ty maladěc, balšoj čelavěk. Spasibo““, chválili tátu. Táta zapích prst do Rusova kabátu a řek: „ „Ne. Ne. To sou jenom ty zlatý český ručičky. Zolotye češskyje ruky, Panimaješ?““. A když ty Rusové spokojeně vodešli, my vytáhli štafle a šli natáhnout ty vývěsní, protože sme věděli, že to má Němec už dočista  prosraný“, uzavřel historku a nechal si přinést další pivo.

Byl jsem rád, že si ke mně ten děda přisedl, protože vyprávění neskončilo jen u „zlatých českých ručiček“ a my jsme se nakonec „prokecali“ a propili do velmi pozdního odpoledne.

Když jsem si dnes v souvislosti s těmi zlatými ručičkami na toho dědu vzpomněl, říkám si, že ta naše proslulá šikovnost kolikrát závisí i na tom, jak vybruslit z problému, kde by si třeba takový Němec nebo Američan vůbec nevěděl rady. Inu zlatý český hlavičky.