Některé staré dámy jsou hodně divoké. Ale ta francouzská madam je přece jenom v něčem jiná. Hodně toho pamatuje a někdy při tom jejím divočení šlo i o život.
Stará dáma s velkým S. Takovou přezdívku si vysloužila Tour de France, nejstarší a nejprestižnější cyklistický závod. Vyhrát některou z etap je pro každého závodníka sladký sen a k jeho uskutečnění se v dřevních dobách tour dělaly nepředstavitelné věci.
Již v prvních ročnících se podvádělo, jak to jen šlo. Startovalo se v noci, kontroly byly nedostačující a někteří závodníci toho bez skrupulí využívali. Nestíháte, jste poslední? Nevadí, doženete to automobilem nebo vlakem. Když už se nenecháte přímo svézt, tak alespoň táhnout pomocí drátu připevněnému k zrcátku auta.
Ale to nestačí. Když například projíždí jeden ze závodníků rodnou vsí, pomohou mu místní. Nechají ho projet přičemž dvě stovky shromážděných sedláků se na ostatní vrhnou. Křičí: "Zabijte je!" Létají kameny, fanoušci mlátí cyklisty klacky, lámou jim prsty. Varovná střelba z pistole jednoho z pořadatelů zabraňuje většímu masakru. Když se situace v jiné vesnici opakuje, přibalují si sami cyklisté do své výbavy revolvery.
Závodníci si ale také škodí mezi sebou. Dávají soupeřům do jídla uspávací tablety, sypou svědící prášek do kalhot, dělají díry do láhví na pití a objednávají si záškodnické akce. Hřebíky a střepy na trati se stávají běžnou věcí. A jsou zde i daleko promyšlenější sabotáže. Stačí vybrat vhodný železniční přejezd, podplatit obsluhu závor a rychle uniknout pelotonu. Závory jdou pak dolů před ostatními závodníky. Nebo na obslužném místě nachystat pro své soupeře desítky natočených piv. No kdo by odolal.
Samotná dřívější pravidla tour jsou kapitola sama pro sebe a díky nim vzniklo nespočet historek. Například výměna kola. Pro závodníky obrovský problém. Máte poškozené kolo? Výměna možná, ale musíte závadu ukázat komisařům. A když nikde nejsou, tak nepojízdné kolo na záda a jede se dál. A když se později tento nesmysl zrušil, chyběla technická podpora. Ve dvacátých letech minulého století doprovodné vozy ještě neexistovaly a stal se případ, kdy Nicolas Frantz, dvojnásobný vítěz tour, dojel jednu z etap na vypůjčeném dámském kole. Musel to být úchvatný pohled, když projížděl cílem na podstatně menším bicyklu opatřeném zvonkem a blatníky.
Ale ať už to byly vzájemné nástrahy závodníků, drastická pravidla nebo zničující přírodní podmínky, za kterých se jezdilo, nic nemělo na závodníkovi takový dopad, jako doping. A hlavně tehdy, když byl povolen a všemi užíván. Například v meziválečných sezónách to byl běžně kokain, strychnin a proti bolesti kapesníky namočené éterem. Alkohol byl zcela běžná věc. A i když byl později doping zakázán, hledali se nové cesty, jak závodníky přivést nejvyšším výkonům, mnohdy ale s tragickými následky. Přesto překvapivě došlo k první obětí Tour de France v odpočinkovém dni. Francouzský cyklista Adolphe Héliere je 14. července 1919 při koupání v moři bodnut medúzou a utone.
Dle statistik zemřeli přímo na trati "jenom" tři závodníci. Dva v důsledku pádu, třetí na selhání srdce. Počet "civilních" obětí je ale šestnáct a jedná se o dopravní nehody.
Dnes je Tour de France taková, jaká je. Stejně jako každá stará dáma, se nezbaví svých neřestí a afér. Ať už se ale na ni díváte všelijak, buďte tolerantní. Odmění se vám, když ne ničím jiným, tak alespoň krásnou francouzskou krajinou.
