Vendée- místo, kde se člověk stal zvířetem

Zvěrstvo. Slovo, které má vystihovat nelidské chování. Neexistuje ale zvíře, které by se k jinému zvířeti chovalo stejně zvráceně, jako člověk k jinému člověku.

Byl konec ledna 1793 a královo tělo leželo v neoznačené jámě s vápnem. Ne všichni slavili smrt Ludvíka XVI. Pro některé byl stále dobrým panovníkem a jeho poprava obyčejnou vraždou. Do míst vzdálených od Paříže a vařícího se kotle revoluce ale přicházely dekrety, které zásadně měnily lidem život. Ne všechny byly přijímány s nadšením.

Obyvatelé  v departmentu Vendée po staletí ctili své krále a boží slovo. Vzhledem k tomu, že šlechta v tomto zápodofrancouzském kraji nebyla příliš bohatá, nedocházelo zde ani k násilí na aristokratech, jako to bylo obvyklé v jiných částech Francie. Revoluce probíhala v klidu a nic nenasvědčovalo tomu, že přijdou události označované později jako "Války ve Vendée".

Všechno nastartovalo přijetí "Civilní ústavy francouzského duchovenstva". V rámci údajného  "ozdravení" státního rozpočtu, proběhla konfiskace církevního majetku. Ten měl být rozprodán a utržené peníze dány do státní pokladny. Rozprodáván sice byl, ale jen vyvoleným a za minimální částky. Navíc všichni kněží  měli složit přísahu a být státními úředníky. Ve Vendée přísahu složilo jen několik kněží, které pak obyvatelé zcela ignorovali a "svátost oltářní" byla slavena na hřbitovech, loukách nebo i ve stodolách s kněžími, kteří ji nesložili a museli se skrývat.

Nejvíce ovšem vesničany popudilo nařízení konventu o povinné vojenské službě a o nutnosti bojovat za vládu, která rozvrátila zemi, popravila milovaného krále a vězní jejich kněze. Ve Vendée se rozhořelo povstání. Sedláci si zvolili do čela obchodníka Jacquese Cathelinaua a brzy se k nim přidalo i několik mladých šlechticů, kteří vytvořili ze sedlácké hordy "katolickou královskou armádu".

Byla to zvláštní armáda mnohdy bosých sedláků bez uniforem, s kosami a kopími, kteří s pokřikem  „Vive le Roi!“ a společným odznakem sacré-coeur, „srdcem Ježíšovým“  vyráželi do boje. Postupně se tato armáda rozrostla až na čtyřicet tisíc mužů, kteří ovládali ukořistěná děla, měli jízdu, ale i bubeníky a praporečníky.

Toto povstání ale mohlo uspět jen tehdy, pokud by se přidaly i další departmenty. A ty se nepřidaly. Generál královské armády  Maurice d´Elbée řekl : " Je to jako bít hliněným hrncem do železňáku". Po prvotních úspěších "sedlácké armády" získali republikáni převahu.

Potom nastalo peklo. Republikánský velitel Westermann napsal konventu: „Občané, už není Vendée. Zhynula pod naším mečem svobody, i se svými ženami a dětmi. Přihlížel jsem, když je zakopávali v bažinách a lesích u Savenay. Dle vašich rozkazů jsem dal děti udupat koňskými kopyty, ženy zabít, aby už alespoň nemohly porodit žádného banditu. Nemohu si vyčítat, že jsem ušetřil jediného zajatce. Všechny jsem je zničil.“

Ale to byl pouhý začátek.  Vězení byla plná a na hromadné popravy se nechtělo plýtvat prachem a olovem.  Přistoupilo se tedy k rozsudkům smrti utopením. Říkalo se tomu ironicky "vlastenecký křest". Svázaní zajatci byli vyváženi v lodích na Loiru a tam vhazováni do vody a ubíjeni vesly. Jako lidová zábava byla považována tzv. "republikánská svatba", kdy se mladý muž a mladá žena svázali k sobě a společně utopili.

Vendée mělo být vypáleno, domy strženy, muži, ženy i děti vybiti. Nebylo to ale jen "obyčejné" zabíjení. Muže před popravou vojáci mučili a  ženy a děti házeli pro pobavení za živa do rozžhavených pekařských pecí. Při dalších neskutečných hrůzách zemřelo v rámci  vyhlazovacích akcí 120 000 lidí.

Revoluce, která měla přinést rovnost, volnost a bratrství ukázala ve Vendée tu nejodpornější tvář. Racionalita tehdejších republikánů se dá srovnat jen s nacisty v koncentračních táborech a možná  pro ně byla i inspirací. Vojáci generála Crouzata spálili v Clissonu na kovovém roštu sto padesát žen, přičemž odkapávající lidský tuk zachycovali k dalšímu využití. Mrtvoly byly, jako zvířata, stahovány z kůže a ve zprávě ze srpna 1793 Robespierrův příznivec Saint-Just píše: „V Meudonu vydělávali lidskou kůži. Mužská kůže je pevná a kvalitní, lepší než kamzičí. Ženská je měkčí, ale méně odolná.“

 I toto přinesla Velká francouzská revoluce. Sto padesát let před Osvětimí, Majdankem a Treblinkou se z člověka stalo zvíře. Ale ne svými činy, mylně označovanými za zvěrstva. Mylně proto, protože tak, jako se někdy chová člověk k člověku, se přece žádné zvíře nechová.