Jednání tajných služeb bývá mnohdy v rozporu s představami, které člověk o daném státu má. Někdy je "vyšší princip mravní" to poslední, na co se myslí.
Život Klause Barbieho, přezdívaného Lyonský řezník, jen znovu dokazuje, že morálka v politice nehraje sebemenší roli.
Jeho kariéra započala v roce 1935, kdy byl přijat do Sicherheitsdienstu (SD), německé nacistické tajné služby. Záhy se stal členem SS a na začátku roku 1940 byl poslán do okupovaného Nizozemska. V Amsterodamu se aktivně podílel na pronásledování německých emigrantů, židů a zednářů.
V roce 1942 přesídlil do Dijonu a následujícího roku se stává ve svých 29 letech šéfem gestapa v Lyonu. Lyonský Hotel Terminus, kde Barbie úřadoval, se stal pro všechny obyvatele Lyonu domem hrůzy a jen vyslovení jeho jména nahánělo lidem strach. Věci, které se tam odehrávaly, přinesly Klausi Babiemu přezdívku le boucher de Lyon, Lyonský řezník. Používání elektrošoků, strkání jehel pod nehty, drcení končetin a znásilňování se nevyhnulo dospělým ani dětem. Aby donutil jednoho z vedoucích představitelů odporu vypovídat, ponořil mu hlavu do kbelíku s amoniakem. Berbiemu byla prokázána přímá či nepřímá spoluúčast na úmrtí 14.000 lidí.
Po osvobození Francie prchá zraněný Barbie do Baden-Badenu a konec války prožívá ve Wuppertalu.
Zatímco je s číslem 48 zařazen na seznam válečných zločinců, zakládá v roce 1945 s bývalými příslušníky SS síť nacistického odporu. V rámci operace Selection Board byla ale síť infiltrována a většina členů pozatýkána. Přestože byl Barbie několikrát zatčen, dokázal uprchnout. Vzhledem k tomu, že pak pracoval pro britskou tajnou službu, to není nic překvapivého.
V roce 1947 se setkává s bývalým členem Abwehru Kurtem Merkem, který mu nabízí spolupráci s americkou tajnou službou CIC. Jeho identita je ale v roce 1948 prozrazena a Francouzi žádají o vydání. CIC ale nesouhlasí a uvádí důvody, proč Barbieho nevydá. Prvním důvodem jsou cenné služby při vedení studené války a dále, že jeho "údajné zločiny" byly jen nuceným válečných opatřením proti francouzskému odboji. Francouzská tajná služba samozřejmě měla o Barbieho eminentní zájem nejen z hlediska pomsty. Především šlo o získání informací o konfidentech. Barbie byl následně Američany přesunut do Memmingenu ve francouzské okupační zóně, kde měl monitorovat aktivity francouzské tajné služby, kterou Američané podezřívali ze spolupráce s německými komunisty.
Klaus Barbie tedy Francouzův vydán nebyl a vojenský soud v Lyonu ho tak odsuzuje k trestu smrti v nepřítomnosti. Situace se pomalu stává neúnosnou a Američané se rozhodli jej uklidit.
S pomocí CIC a chorvatského římskokatolického kněze Krunoslava Draganoviče odlétá pod jménem Klaus Altman přes Vídeň (pomáhá mu údajně i Kurt Waldheim, pozdější generální tajemník OSN) a Řím do Bolívie. Dostává státní občanství a má velmi dobré vztahy s bolivijskými diktátory. Zapojuje se do obchodu se zbraněmi i drogami. Od roku 1964 spolupracuje s bolivijskou armádou a dostává hodnost podplukovníka. Jeho rady při vyslýchání oponentů režimu jsou velmi oceňovány. Pravděpodobně již ve službách CIA se podílí na výsleších partyzánů a vypátrání a smrti Che-Guevary.
Zajímavým zjištěním je fakt, že německá zpravodajská služba BND již v roce 1961 zjistila, kdo se v Bolívii pod jménem Klaus Altman skrývá. A ještě zajímavější je, že podle historika Hammerschmita pro ni v letech 1966-67 pod krycím jménem Adler také pracoval.
Když Altmanova dopravní společnost zkrachovala, odstěhoval se do peruánské Limy. Zde ho ale v roce 1971 vypátrala lovkyně nacistů Beate Klarsfeldová a fotografie Klause Altmana se objevila ve francouzských novinách. Altman se tedy na doporučení peruánských úředníků vrátil do Bolívie a ta následně zamítla žádost Francie o vydání. Altman - Barbie se nadále těšil velké přízni bolivijského diktátora Huga Banzera Suáreze, který proslul značnou krutostí, nebývalou zkorumpovaností a obchodováním s drogami ve velkém. Protože likvidoval bez smilování komunisty, Spojeným státům, stejně jako Altman, nevadil. Když došlo v roce 1978 k státnímu převratu, Altmana se to nedotklo. Naopak byl jmenován čestným plukovníkem zpravodajských služeb.
Zásadní změna nastala v roce 1982. Presidentem je Hernán Siles Zuazo a Altman je pod narůstajícím tlakem Francie i dalších států osobou nežádoucí. 5. února 1983 je překotně deportován do Francie a 4. července 1987 shledán vinným ze sedmnácti zločinů proti lidskosti. Celý proces je značně urychlen, když Barbie začne v soudní síni jmenovat vysoce postavené Francouze, kteří se zapletli s nacisty. Rozsudek zní - odsouzen na doživotí. Zemřel ve vězení 25. září 1991 ve věku 77 let.
Nicolaus "Klaus" Barbie chtěl studovat teologii. Místo toho musel tvrdě pracovat. Frustrace z nenaplněného snu, trauma z opakovaného zneužívání vlastním otcem a vliv nacistických fanatiků by mohlo snad být pochopitelnou příčinou, že se z něho stal vraždící maniak.
Pochopit nelze, že národ, který statečně bojoval proti podobným zrůdám, neváhal vzít Klause Barbieho bez skrupulí do svých služeb. Účel světí prostředky, ale všichni ti, co zůstali na Omaha Beach, se museli v hrobě obracet.
