Šifra mistra Hardtmutha?

Lednický zámek navštívilo v roce 2015 téměř 300 tisíc turistů a nechal tak za sebou například i Karlštejn. Předpokládá se, že Lednicko-Valtickým areálem celkově za rok prošlo milion lidí.

Pokud bychom chtěli slovy co nejvýstižněji vyjádřit proč tomu tak je, nebyl by to asi genius loci, tak silně působící například v Českém Krumlově nebo i v nedalekém Mikulově. Je to něco jiného. Tohle místo je „jenom“ krásné. Má šarm, noblesu a odpusťte mi ten výraz, je prostě sexy. Čím to? Stavbami, okolní přírodou? Určitě obojím. Je tady ale ještě něco navíc. Ve všech těch zámečcích, alejích a sochách je ukryto poselství. Poselství, jehož autory jsou především dva lidé, vizionáři, kteří na základě filosofie, kterou vyznávali, se pokusili vytvořit „zahradu rozkoší“. Možná, že právě ono poselství na návštěvníky tak působí. Pokusme se tedy poodhalit tajemství, údajně skryté pod povrchem Lednicko-Valtického areálu.

Koncem 17. století Karel Eusebius z Lichtenštejna (1611 – 1684) začal užívat lednický zámek jako své letní sídlo a současně přetvářel i jeho okolí. Položil tak základní kámen pro něco, co mělo následně pokračovat ve zcela jiném rozměru. K zásadní změně došlo až o sto let později, kdy se stal majitelem Alois I. Josef z Lichtenštejna (1759-1805). Připomeňme si, jaké bylo v té době společenské klima. Všude to bublalo a vřelo.  Nejen díky revoluci ve Francii ztrácela církev své pozice. Chápání světa, vesmíru a přírody se měnilo. Boha jako tvůrce všeho, nahrazoval, nejen v aristokratických a v uměleckých kruzích, „velký vesmírný architekt“. Návrat k přírodě, k antickým mystériím a chuť poznávat, zachvátila tehdejší umělce, intelektuály a především šlechtu. Výjimkou nebyl ani Alois I. Zpočátku mu byla sice předurčena vojenská kariéra, ale pro nezcela dobrý zdravotní stav z armády vystoupil a začal se naplno věnovat své největší zálibě lesnictví a zahradnictví. Za nějakou dobu pak došlo k osudovému setkání. Se svým hlavním architektem a spolutvůrcem Josefem Hardtmuthem (1758-1816) se seznámil prostřednictvím Hardtmuthova strýce, který prováděl pro Lichtenštejny některé stavby. Když strýc zemřel, Hardtmuth převzal jeho post a následně byl povolán jako knížecí stavitel. Postupem doby se kníže a stavitel stali nerozlučnými přáteli. Sehrála v tom totiž roli i jedna skutečnost, oba byli svobodnými zednáři. Rozsah projektu, který spolu chtěli vybudovat, byl impozantní.

Alois I. chtěl vytvořit něco, co mělo vychovávat, učit a především povznášet. Mnohdy se zapomíná na to, že kníže zámecký park zpřístupnil veřejnosti. Takže i obyčejný venkovan měl možnost spatřit zblízka minaret nebo čínský pavilon. A jistě to musel být pro každého v té době zážitek ohromující. Každý detail stavby, každý strom (vysazovaly se platany, dřezovce, katalpy, tomely a další exotické dřeviny), každá komunikace měla svůj účel, harmonii mezi člověkem a přírodou - přírodou a člověkem. A navíc byly do celé této soustavy zakomponovány základní zákony geometrie i symboliky čísel a mystiky.

Jen malý příklad. Sluneční chrámek. Na místě původního letohrádku vznikla osmiboká stavba s kopulí a osmi dórskými sloupy. Sloužila jako vyhlídka do osmi alejí, k osmi různým objektům. Dá se říci, že zde začala Hardtmuthova „hra“ s čísly a symboly. Osmička jako magické číslo, je pro Hartmutha velmi důležité. Je to číslo, preferované ve všech náboženstvích. Je číslem znovuzrození a obnovy. V „kázání na hoře" uvedl Ježíš osmero blahoslavenství, buddhisté putují osmidílnou cestou, v taoistickém systému bagua je osm trigramů (osm nesmrtelných tvorů, kteří ovládají cestu), islám uznává osmero blahoslavenství. Ale není tady jenom osmička. Na každém ze saletů by se našlo množství dalších skrytých významů. Ale skryté významy mystika a kdoví co ještě není v tomto případě důležité. Alois. I chtěl především ukázat i lidem z podzámčí jaké jsou stavby a vegetace v exotických krajích. Že svět nekončí za jejím humnem nebo vinohradem.

Dnes již bohužel z toho původního zůstal jen zlomek. Sluneční chrám, Chrám múz, Lázně, Holandská rybárna s přístavištěm a další byly zásluhou nástupců Aloise I. zbourány. Poselství nebylo předáno a pochopeno dalším pokolením. S léty se myšlenka knížete a jeho architekta pomalu vytrácela a zbylo tu něco, co začalo žít svým vlastním životem. Bez konceptu. Účel se vytratil.

Dnes se chlubíme Multifunkčním centrem v zámecké jízdárně, ale zapomínáme na studánky, které napájely knížecí rybníky, na lesní kamenné mosty a boží muka. Mluvíme o kráse saletů a zároveň budujeme objekty, které sem nepatří. Parazitujeme na něčem, co mělo být encyklopedií poznání a stalo se jen pohrobkem. Nesmyslně plýtváme prostředky, místo toho abychom se snažili chápat a dobrat se meritu věci. Poselství, které nám tu zanechal kníže Alois I. a Joseph Hardtmuth, tedy není třeba hledat, je známé. Jenom o ně už bohužel nestojíme.