Je výborný, když vás vaše práce baví. A nakukovat do popelnic byla moje práce a bavila mě. . . . . .
Neumíte si představit, co všecko lidi dokážou vyhodit a co se dá pak celkem solidně zpeněžit u různejch sběratelů a úleťáků. Dneska už chápu, proč americký zákony zakazujou se v těch odpadkách hrabat. Je to totiž stejný, jako byste si četli v cizejch deníčkách. A přesně jako v těch deníčkách se tam občas ukrývaj fakt dost děsivý a překvapivý věci. Odpadky totiž řeknou o člověkovi víc, než nějaký daňový přiznání. Třeba si vemte. Týpek co každý ráno práší někam nevímkam v obrovským černým auťáku jakej má ochranka vod Obami, žere nejlevnější šunty ze supermarketu. A zase na druhou stranu jinej, kterej vypadá jako poslední bezďák, vyhazuje pravidelně flašku od francouzskýho koňaku nejmíň za litr. Ono v dnešní době je plno věcí postavenejch na přetvářce a lidi se taky hodně bojej. Jedni toho, aby si ty druhý lidi nemysleli, že na něco nemaj, jiný zase, aby si nemysleli, že na to maj.
Ten chlápek co si mě najal, nebyl ani sběratel ani pošuk. Tvrdil, že je z nějakýho statistickýho úřadu nebo z něčeho podobnýho. Nějakou chvíli mu trvalo, než mě ukecal, abych zrovna v týhle čtvrti nejenom prohlížel ty plastový kloaky, ale navíc o každým baráku ved takový jakoby výkazy, co lidi vyhazujou. A taky si všímal, jak bydlej. Do tý doby mě moc nezajímalo, kde jejich popelnice stojej. Co je za plotem, kterej děli betonovej chodník a dobře střiženej trávník za ním. Nikdy sem nenakukoval do cizejch voken a ani nešmíroval paničky u bazénu na tři tempa, kde vlnka zčeřený vody naráží na jejich kozy uvězněný v miniaturních plavečkách. Teď sem ale jednou tejdně vodevzdával vočíslovaný seznamy a k nim sponkou připnutý všecky účty co sem našel. Za každý číslo popisný mi platil kilo, a že v tý zájmový ulici bylo dvanáct vil, dělalo to měsíčně skoro pět litrů, plus prémie za obzvlášť vydařenej úlovek. Za čtvrt roku, co sem tuhle práci dělal, sem měl v prasátku už našetřený slušný koruny a začal sem teda přemýšlet, za co je utratím. S rozhodnutím mi pomoh můj divnej zaměstnavatel. Jednou, když sem mu zase podával hlášení mi řek, že končíme. Přidal mi nějakou zlatku navíc a taky podotknul, že by bylo dobrý abych se na pár tejdnů někam zdekoval a tady se moc neukazoval. Celkem mi to vyhovovalo, protože nastaly prázdniny, lidi vodjeli na dovolený a tudíž ubylo i zajímavejch věcí. Rozhod sem se, že si splním svůj dávnej sen. Možná se vám to bude zdát ulítlý, ale vždycky sem se chtěl podívat tam, kde měl ten slavnej herec Louis de Funes svou četnickou stanici a nechat se tam s nějakejma skutečnejma policajtama vyfotit. Moc sem chtěl do toho krásnýho Saint Tropézu. A taky prozkoumat všecko vostatní co s tím souvisí.
Než ale vyřídíte potřebný záležitosti, chvilku to trvá. Tak sem si řek, že tu svoji čtvrť ještě jednou proberu, pak si dám pauzu a užiju si tý svý dovolený. Když sem teda v letním ránu votevíral dekl asi pátý popelnice, vobjevila se přede mnou znenadání nějaká holčina v uplým triku. A že prej je jako novinářka a jestli bysme nezašli někam na kafe a neudělali spolu krátkej rozhovor vo mým koníčku. Sice sem jí chtěl říct, že bych s ní dělal radši úplně jiný věci, ale spolknul sem to a nechal se pozvat. V blízký kavárně nám vobjednala kapůčo s velkou pěnou a tulipánem na ní a začala se vyptávat, jak de život. Nikdy sem nebyl k pěknejm ženskejm nějak zvlášť nepřístupnej, tak sem jí vylíčil v živejch a dost růžovejch barvách, jakej je to fajn život nebejt na nic a na nikoho vázanej a taky, jak zrovna dělám pro Green Peace průzkum čím jako lidi znečišťujou to životní prostředí, jak mi to slušně vynáší. Taky padlo slovo o francouzskejch četníkách a ještě o jinejch věcech. Ty greenpísáky sem si teda vymyslel, ale bylo vidět, že to sežrala a je nadšená. Asi za dva dni vyšel rozhovor v tom jejím plátku i s mojí fotkou. Celý to nějak popletla, protože to spíš vyznělo, jako že sem hlavním zástupcem Green Peace pro střední Evropu a blízký vokolí, vydělávám děsivý prachy a každý léto trávím na Riviéře.
Jestli si myslíte, že sem z toho byl nějak nadšenej, tak nebyl. V ten stejnej den se totiž provalilo, že některý baráky, u kterejch sem čtvrt roku poctivě prováděl svoje statistický šetření, byly do mrtě vykradený a ve zprávách říkali, že těm zlodějům pomáhal nějakej místní tipař, protože se toho ztratilo za miliony. Bylo mně jasný jakou roli v týhle story hraju a taky že policajti nejsou zas tak úplně blbí, aby nedokázali zjistit, kdo se kolem vochomejtal. Věděl sem, že se nade mnou začínaj stahovat hodně černý mračna.
Když za mnou koncem tejdne přišly dvě plešatý gorily s býčíma zátylkama, myslel sem si, že sou to už tutově kluci z bartolomějský. Nebyli. Prej, že si o mně četli v novinách, a že není hezký takhle mamonařit, a že bych měl v zájmu svýho zdraví, dát něco na charitu. Měli smůlu, že se v těch novinách taky nepsalo, že sem nějakou nezanedbatelnou část svýho života bušil do kožených pytle za Uhelný sklady. Kdyby jo, asi by si vybrali jinýho dárce. Bylo to rychlý a pro ně zaručeně poučný školení o tom, že u mě teda né.
Hned druhej den ráno mě probudilo zběsilý zvonění a pošťák to nebyl. Domovní prohlídka trvala docela dlouho. Sice ten můj odpadovej sešit s poznámkama nenašli, ale díky rozhovoru v novinách a všímavejm lidem mě pasovali na hlavu celý vykrádačský bandy a pochopitelně hledali všecky ty ukradnutý šmuky. Byl bych ale pěknej blázen, kdybych to měl doma. Nejsem si jistej, kdy se k tomu svýmu pokladu zase dostanu, ale o jedný věci teda jistej sem. Ten chlápek co si mě najal musel bejt určitě vzteky nepříčetnej , že sem ho předběh. Ale takovej je už život.
Ty, co mě teď voděj k vejslechům mají úplně jiný uniformy než francouzští četníci a taky chládek je tady jinej než v tom Saint Tropezu pod palmama. Ale jak se říká, zavřít můžou, pustit musej. A kdo si počká, ten se dočká. A já dodávám, že s létem je to jako s těma popelnicemi. Nikdy nevíte co vám nadělí.
