Pevnost Alamut – místo, kde se muži učili milovat smrt

Říká se jí také Orlí hnízdo nebo Hrad smrti a školili se zde nejschopnější zabijáci historie - asasínové. 

Na jedné z hor Elbruzu, ve výšce 2100 m, byla v roce 840 vystavěna nepřístupná pevnost.  V současnosti se nachází na území Iránu, asi 100 kilometrů od Teheránu a jsou z ní jen rozvaliny. V době své největší slávy však byla postrachem všech místních i evropských vládců, přičemž zásluhu na tom měl jistý Hasan ibn as-Sabbáh (1050-1124) vyznavač ismailismu, který se rozhodl získat moc nad celým islámským územím.

Dnes je již nemožné oddělit historická fakta od legend, které vládu Hasana ibn as- Sabbáha a jeho nástupců provázejí. Všechno se promísilo a příběhy popsané ve středověkých kronikách nebo zprávách dobových cestovatelů se spíše podobají Pohádkám tisíce a jedné noci. Kdo byl tedy Hasan ibn as-Sabbáh?  Peršan, kterému se dostalo v mládí vysokého vzdělání. Ze všech oborů, které studoval, jej nejvíce zajímala teologie, ale více než islámská dogmata a učení Koránu mu byl blízký novoplatonismus, indické filozofické směry i učení Zarathustry nebo Avicenny. Považoval se za vyvoleného, kterému byla odhalena tajemství tohoto světa, nepřístupná běžným lidem. Ale také to byl člověk posedlý mocí, jež neváhal použít k jejímu získání jakékoliv prostředky.

Pevnost přístupná jen orlům

Pro uskutečnění svého plánu, tedy svrhnout tehdejší islámské vládce, potřeboval bezpečné útočiště. Tím se měla stát pevnost Alamut v tehdejší Persii. Dobýt ji silou nebylo možné a tak se uchýlil ke lsti. Postupně získal na svou stranu nejen obyvatelstvo blízké vesnice, ale především většinu stráží v Alamutu.  Když pak v přestrojení pronikl do pevnosti a odhalil svoji totožnost, nezbylo veliteli Mahdimu, než se vzdát.  Hasan tentokrát zcela výjimečně projevil svoji shovívavost, umožnil Mahdimu volný průchod a navíc mu vyplatil 3000 zlatých dinárů. Tak získal do svého vlastnictví nedobytnou pevnost bez boje.

Zahrada všech rozkoší

Potom následovala  přestavba celé objektu, zřízena rozsáhlé knihovna, sklady potravin a zbrojnice. Ale především vybudovány úchvatné zahrady s exotickými rostlinami a zurčícími fontánami, které přinesly Alamutu neblahou slávu. Ty také sehrály hlavní roli při vytvoření legendy o sektě zabijáků, kteří neváhali kdykoliv položit život za svého vůdce. Hasan si vybral ze svých řad skupinu mladíků, jež byli školeni nejen ve víře, ale také studovali cizí jazyky, různá náboženství, módní zvyky a další dovednosti tak, aby mohli proniknout do jakéhokoliv prostředí. Když mladíci dosáhli patřičné úrovně, nechal je údajně pomocí kuliček hašiše uspat a následně přenést do své „rajské“ zahrady. Když se pak probudili, čekali je pozemské radovánky.  K těm sexuálním byly speciálně školeny i vybrané dívky. Po prožití slastných chvil, při kterých nechyběla vybraná jídla i nápoje, byli znovu uspáni a vráceni do pozemské reality. Všichni pak nabyli přesvědčení, že Hasan má schopnost je přenést do nebeského ráje a nechat poznat, co je čeká po smrti. Tím je naučil nebát se jí a vykonat jakýkoliv rozkaz beze strachu o svůj život. Snad tedy díky užívání hašiše vzniklo pojmenování pro sektu asasínů, které má například italština a angličtina pro označení nájemného vraha dodnes. O Hasanově krutosti a náboženské zaslepenosti vypovídá i skutečnost, že nechal popravit své dva syny. Prvního pro konzumaci alkoholu, druhého za vraždu, ke které nedal rozkaz.

Říkali mu Stařec z hory

Pokračovatel vražedné politiky Hasana ibn as-Sabbáha byl šejk Rašíd ad-Dín Sinan (1132/1135–1192), kterého Evropané označovali jako Starce z hory. Legenda vypráví, že když  Sinana navštívil hrabě Jindřich II. z Champagne a on se holedbal svou desetkrát silnější armádou, Sinan se ho zeptal, jestli má také desetkrát odhodlanější muže a na jeho letmý pokyn provedli dva z nich sebevražedný skok z hradeb pevnosti.  Sinan se přikláněl na tu stranu, která mu právě vyhovovala a která mu přinášela mocenské zisky. Kroniky tedy hovoří nejen o jeho dobrých vztazích s křižáky, ale také o zákeřných vraždách křesťanů.

Úspěšnost vražedných akcí sekty byla založena nejen na skvělém bojovém výcviku, ale především na schopnosti úspěšně se etablovat v jakémkoliv prostředí, setrvat v něm i delší dobu a následně udeřit. Skutečnost, že pro ně vlastní život neměl valnou cenu, činilo z těchto mužů spolehlivé stroje na zabíjení.

"Dnes je dýka zaražena do tvrdé země, zítra může být ve tvé měkké hrudi."

Zprávy o asasínech a jejich nejvýznamnějších atentátech, přináší středověcí kronikáři. Především Vilém z Týru, který se o jejich činech dozvěděl díky křižákům, psal o nich i Arnold z Lübecku nebo cestovatel Marco Polo ve svém románu Milion. Obětí asasínů se například stal Saladinův vezír Nizám al Mulk, když jej zabiják převlečený za derviše probodl dýkou.  Obdobným způsobem byl zavražděn markýz a jeruzalémský král Konrád z Montferratu.  Toho po hostině u biskupa z Týru sprovodili ze světa dva vrahové převlečení za mnichy.  Většina vražd byla provedena spektakulárně, za přítomnosti množství svědků. Tím se šířil strach a vzrůstal respekt k vládcům na Alamutu.  Proto stačila k dosažení cíle i výhružka.  Sultán Saladin upustil od pronásledování povstalců, když jednou po probuzení ležel na jeho hrudi otrávený koláč.  Sultán Ahmad Sanjar při svém tažení proti asasínům pro změnu nalezl ve svém stanu dýku se vzkazem, že dnes je zaražena do tvrdé země, ale zítra může být v jeho měkké hrudi.  Sanjar pak raději volil mírová jednání.

Nutno ale také přiznat, že ne všechny zločiny připisované asasínům, byly také jejich dílem. Kronikáři, ať už křesťanští nebo islámští, byly většinou na straně jejich nepřátel. Objektivita některým zápisů se tak může jevit jako poněkud sporná.

Na Mongoly nestačili

Konec asasínů na Alamatu nastal po vpádu Mongolů v roce 1256.  Pevnost byla dobyta a tím skončila i politická moc sekty.  Činnost nájemných vrahů ale pokračovala v Syrské pobočce ještě několik dalších desetiletí a jejich vražedných služeb, nyní již za pevný plat, využívali místní vládci.  Nakonec se tito šíité údajně uchýlili před pronásledováním sunnity do Takíji. Tedy do zapření své vlastní víry a stali jakýmisi spícími agenty čekajícími na nové obnovení sekty.

Zajímavostí je, že potomci středověkých asasínů mohou být mezi námi i dnes. Tedy alespoň podle příjmení. Dle arabského historika  Yaquta al-Hamawi ar Rumiho  (1179-1229) přesídlila část vyznavačů ismailismu do tehdejších Uher a nechala se zde najímat do žoldu krále. Dnešní maďarské příjmení Hajal, má být odvozeno od názvu syrského ptáka, tedy hesla, které používali asasíni pro vražedné objednávky a kterým Maďaři označovali arabské přistěhovalce.

S ohledem na to,  jakým způsobem dnes bojují islámští  teroristé, by se nabízelo srovnání s asasíny. Na jejich "obranu" je však nutné říci, že se ve svých vražedných misích vždy zaměřovali jen na významné politické osobnosti a prosté obyvatelstvo šetřili.