Psal se rok 1990 a katolickým věřícím se splnil velký sen. Po staletích čekání k nám konečně přijel papež.
Byla jedna vesnice a v té vesnici hospoda a v té hospodě dvacet komunistů. Začíná to jako nějaká pohádka, ale bohužel není. Ona to vlastně ani nebyla vesnice, ale dědina. Tak se totiž říká vsi na Moravě. Tahle ta dědina měla jednu zvláštnost. Byla, až na pár výjimek, ryze komunistická, a proto také tak vypadalo osazenstvo místního pohostinství.
I když už na Hradě seděl Václav Havel a vše nasvědčovalo tomu, že vláda jedné strany skončila v propadlišti dějin, v hospodě bylo veselo. Hospodský nestačil rozlévat štamprle a smích byl slyšet až ven. Příčinou bujaré nálady byla akce, kterou provedlo několik zaměstnanců jednoho státního podniku.
Tomu veselí ale předcházela nálada zcela opačná. Bouchalo se pěstí do stolu a nadávky se jen řinuly. Příčinou nevole byl úkol, který dostaly všechny organizace dodávající obyvatelstvu pitnou vodu. Byl ohlášen příjezd Jana Pavla II. a jeho následné setkání s věřícími na Velehradě. Dalo se očekávat velké shromáždění lidí a bylo tedy nutné pro ně nějak zajistit dostatečný zdroj pitné vody. Výše zmíněné podniky tedy měly odeslat na Velehrad jednu ze svých cisteren, která by se zde naplnila a pak sloužila jako improvizovaný vodovod.
Taková podpora katolíků nedávala těm několika komunistickým dělníkům spát a razantně jim pohnula žlučí. Rozhodli se tedy, že to tak nemohou nechat a podařilo se jim dopravit na určené místo cisternu, ve které se před tím převážely splašky. Byla tedy zcela nepoužitelná.
Průběh této "sabotáže" pak sdělili svým soudruhům v hospodě a sklidili za ni hřmotné uznání. Jakoby se tehdy v tom výčepu znovu objevila ta příznačná škodolibá radost bachařů a estébáků při ubližování jiným.
Smích ale náhle ustal, když si všimli smrtelně bledého výčepního. Třeštil oči na dřez a zdálo se, že je blízko zhroucení. Z kohoutku totiž místo vody vytékala močůvka. Během vteřiny byla hospoda prázdná a po zděšených a možná i křižujících se komunistech zbyly jen převrácené židle a rozlité půllitry. Zázrak a boží trest?
Nic takového. Jiní zaměstnanci stejného podniku jen naplnili fekální vůz, přijeli do té komunistické dědiny a jeho obsah nechali vyprázdnit do studny, ze které brala hospoda vodu. "Božímu trestu" je potřeba někdy pomoci, i když to není zrovna košer.
