Když někde žijete pár let, může to být pro vás hororová záležitost, jízda jako na tripu nebo taky láska na celý život. Tohle všechno pro mne znamená Brno.
Doba se zásadně změnila a změnil se i pohled na ta údajná 4% rozdílně orientovaných spoluobčanů. Dnes to mají o dost jednodušší, než to měli, když jsem je v Brně potkával já. A myslím si, že je to tak pro obě strany určitě lepší.
Když přijede Sparta na Zbrojovku, ozývá se z kotle domácích pokřik, ve kterém jsou hráči Sparty označeni za partu, ve které mají hoši k sobě hodně blízko. Sparťanští fans pak kontrují tím, že v Brně je takových plno. Hezky se to rýmuje, ale myslím si, že je to tvrzení přehnané. Já osobně jsem se v moravské metropoli setkal, jak se tady říká, s bukanýrem pouze třikrát.
"Židenice nikdy více," říkal můj kolega, který ten privát sdílel se mnou. Byl to rodinný domek napěchovaný od půdy až po sklep studenty. Například bývalá ložnice měla pět nájemníků a celé místnosti vévodila manželská postel. Tu ložnici obývali tři Slováci a dva odněkud z jižních Čech. Všichni sexuálně velmi aktivní. Pravidelně si zvali do svého apartmá různé, ale i hrůzné dívky, které byly, bez rozdílu vizáže, abnormálně hlučné. Když máte druhý den zkoušku ze statiky, tak vám to na optimismu moc nepřidá. Bylo mi zpočátku záhadou, proč náš domácí pravidelně a velmi teatrálně zdůrazňoval zákaz vstupu ženské nohy přes jeho práh a vyhrožoval okamžitým zrušením podnájmu. Záhada se ale brzy odtajnila.
Tenhle ten dědek přicházel každý čtvrtek v podvečer na kontrolu, když před tím celé odpoledne kontroloval kvalitu moku v Černohorské pivnici a lehce podpálen se pokoušel s námi laškovat. Já osobně nic proti homosexuálům nemám, ale když vám někdo každý týden úlisně nabízí společnou koupel, jste zpočátku zaskočeni, pak znechuceni a po třetí nabídce byste mu dali nejraději pěstí. Proto jsme se většinou každý čtvrteční podvečer přesouvali do blízké hospody. Bylo proto divné, když kompletní osazenstvo ložnice jednou odmítlo jít s námi na pivo. To, co pak následovalo, jsem se dozvěděl až z vyprávění. Jakmile domácí dorazil a jal se dle svého zvyku nabízet společnou hygienu, bylo mu tentokrát vyhověno. Ovšem ne tak, jak by si to představoval. Internacionální brigáda uchopila rentiéra a vzpouzejícího jej nacpala ho do vany. Pak nájemníci použili veškeré čistící a mycí prostředky a dílo dokonali. Od té doby nám už koupel nenabízel.
Druhé setkání bylo zcela náhodné. Zašli jsme s kamarádem na jedno a řeč se vedla o všem možném. Ač byl lokál jen poloprázdný a stoly volné, překvapivě si k nám přisedl muž středního věku a objednal si dvě deci vína. Kamarád studoval na véútéčku elektro, a tak se občas stočila debata i k tomuto tématu. Když po několika pivech bylo nutné vyslyšet hlas těla, odešel na toaletu. V tu chvíli se ke mně nezvaný přísedící naklonil a špitl: "Potřeboval bych srovnat anténu. Nechceš přijít?" Nejdříve jsem si myslel, že mne považuje také za studenta slaboproudu, ale když u toho ještě významně zamrkal a šlápl mi pod stolem na nohu, bylo mi už jasné, o co jde. "Tak takové antény já nerovnám," odsekl jsem výhružně. "Tak nic," pokrčil rameny chlap, zvedl se a odešel. Byla by to humorná historka, kdyby odešel a to své víno zaplatil. Nezaplatil, a protože byl vrchní sto kilový, všeho schopný chlap, tak jsme to za pana Anténu s velkou nelibostí zatáhli my.
Zcela opačný dopad, tedy co se týče placení, bylo mé třetí setkání. Tehdy jsem potkal jednoho bývalého spolužáka při putování nočním Brnem v proslulé vinárně San Marco. Seděl u stolku s neznámým, o něco starším mužem. Hned mne vyzval, abych si přisedl a jal se nás seznamovat. Tentokrát mi bylo od začátku jasné, že ten Marcel je z jiného těsta. Mimochodem, někdy mám dojem, že když rodiče dávají jméno svému dítěti, jakoby už tušili jeho budoucí sexuální orientaci. Co mne ale šokovalo, byla Marcelova ruka spočívající na kolenu kamaráda. Netušil jsem totiž, že i můj kamarád Mirek patří do stejného "klubu". Když Marcel odešel k baru pro cigarety, neodolal jsem a na Mirka vyhrkl: "Ty jsi taky, jako to?"
"Né," odpověděl se smíchem Mirek. "Marcel je kamarád a jediné co mu dovolím, je jen to koleno. On zase na oplátku zaplatí útratu. Asi mě miluje."
Nepřipadalo mi to zrovna dvakrát košer, ale jak se zdálo, spokojení byli oba. Tak vlastně o nic nešlo.
Když mne zanedlouho po tom ve vinárně "U Jakuba" vyzval k tanci jakýsi úřednicky vypadající muž, začal jsem myslet, že mám na ty kluky štěstí. Tentokrát ale nešlo o orientaci, ale o omyl, za který mohlo šero v podniku a délka mých vlasů. Všichni se tehdy, na rozdíl od toho zkoprnělého heterosexuála, náramně bavili. A i když jsem tančit nešel, také na můj účet. Inu, Brno je zlatá loď...
