Člověk nevěří vlastním očím, rozum z toho zůstává stát a hlava se může ukroutit. A přitom nejste někde v Banátu, ale třeba v Provence.
V Mezinárodním úřadu pro váhy a míry v Sévres je od roku 1889 uložena platinovo-iridiová štangle se dvěma veledůležitými zářezy. Dělají z ní totiž metr s velkým M a také vzor pro výrobu všech národních metrů. Proto ani ten proslulý bulharský není jiný. Až vás tedy při budování nové koupelny budou nějací zedníci z Gabrova přesvědčovat o opaku, nevěřte a přeměřujte tím našim, správným.
Jak by to bylo tedy jednoduché, kdyby existoval takový Mezinárodní úřad pro hospody, restaurace a bary. Jenže neexistuje a je to tak asi dobře.
Ten, kdo si chtěl otevřít restauraci nebo kavárnu možná ze začátku ani netušil, co všechno to obnáší. Máme totiž jedny z nejpřísnějších předpisů v Evropě, týkajících se takového provozu. Je to trochu dáno tím, že jsme byli čtyřicet let normováni a řízeni různými fóršrifty a taky je docela blízko Němec, takže to máme částečně i v krvi. Při putování Francií jsem si pak mnohokrát říkal, že tahle ta jejich hospoda nebo bistro by u nás neměla šanci fungovat ani pět minut, protože různí inspektoři bezpečnosti a požární ochránci, by si na ní smlsli. O kontrolorkách z hygieny ani nemluvě. Nad nepředpisovými stoly v restauraci by možná mávli rukou, ale co to jediné WC pro ženy, muže i personál, co to mytí sklenic v klasické "škopku" štětkou, kde je ten předepsaný počet hasičských přístrojů, kde bezbariérový vstup. O vybavení kuchyně ani nemluvě. Ale vesele fungují. Prostě dvojí metr.
A pak si vzpomenu, jak si u nás, v ulici za rohem, chvíli po revoluci otevřel jeden člověk maličkou restauraci a zaměstnal v ní italského kuchaře. Takového vysmátého obtloustlého šedesátníka. Protože byl v kuchyni sám, na kartě byla každý den maximálně 4 jídla. Vždycky vyšel z kuchyně a ptal se italsky, jestli lidem chutnalo. Měl strašně špinavou zástěru od protlaku a předpokládám, že u toho vaření i kouřil, ale ta jeho pasta byla vynikající. Sám si nakupoval suroviny a některé speciální nechával vozit až ze své domoviny. Postupem času sem někteří hosté nechodili jen na Risotto con funghi, ale odnášeli si i v celofánu zabalené osminky echtovního parmského sýra nebo speciální koření na rybu. Tehdy byla pro mne úchvatná ještě jedna věc. Když měl trochu volno, tak stál před tou okresní restaurací, nebo spíš hospodou, kouřil a každému, kdo šel kolem, řekl: "Buon giorno!" A jsem jisto jistě přesvědčený, že všem tím pozdravem, udělal den příjemnějším.
Jenže nejsme v Itálii, ve Francii, ba ani ve Španělsku. Přišla česká kontrola, zjistila množství pochybení, přestupků a restauraci zavřela. Italský kuchař odešel vařit tu svoji pastu možná zase zpátky do rodného Toskánska a my přišli i o jeho pozdrav.
A tak mám trochu dilema, jakým metrem by se mělo vlastně měřit. Tím naším, nebo tím jejich? Asi by byla ideální nějaká střední cesta. Je to těžké, ale co je mi platný správný počet pisoárů, když je obsluha otrávená z toho, že mne musí obsloužit a co je mi platný stanovený den spotřeby guláše, když ho ten kuchař stejně neumí uvařit. No, to po tom babo raď.
