Když se mi v Paříži zastavil čas

Lidé zůstávají stejní jen na fotografiích. Tehdy se zastavuje čas i myšlenka, která se jim honila v hlavě. Kdo ví, jaká asi byla a jaká je dnes.

Prohlížím si ty fotky pořízené před několika lety v Paříži a snažím si znovu připomenout to teplé nedělní odpoledne, když jsem se procházel po Nábřeží Zlatníků, sídla pařížské kriminálky a komisaře Maigreta. Pak kolem Seiny, kde zrovna hrála dechovka z Gaskoňska, rodiště statečného  d'Artagnana a samozřejmě k Notre Dame a nenasytným vrabčákům a taky hrbatému Quasimodovi, který se schovává někde nahoře za chrliči. A když ještě nohy nebolely, tak k Louvru a pyramidě S nadějí, že zahlédnu Roberta Langdona.   Nakonec káva na Champs-Élysées a Vítězný oblouk s přehlídkou Cizinecké legie a vyznamenáváním vojenských veteránů a možná i "spolubojovníka a mrchožrouta" Belmonda. V Paříži je mnoho míst spojených s historickými, literárními či filmovými postavami, ale na těch mých fotkách ani jedna. Jsou to normální lidé, kteří za těch pár let od doby co jsem si je vyfotografováním "ukradl". určitě trochu zestárli, vyrostli nebo povýšili a třeba i zmoudřeli.  Každopádně jsou jiní. Stejně jako je jiná i slečna Paříž. Tváří se sice,  jakoby nic, ale tu vrásku z 13. listopadu neskryje ani nejlepší make-up od Diora.  Doufám jen, že už další nebude.

(všechny fotografie pořídil autor)