Marie Majerová kdysi prohlásila, že umělci jsou svědomím národa a angažovaný tvůrce je potřebnou součástí společnosti.
Doba se poněkud změnila a s tou uměleckou angažovaností a svědomím národa podle Majerové je naštěstí utrum. V málo vzdálené minulosti, ale přece jenom najdeme tvůrce, kteří by se za jakési svědomí považovat mohli.
Občas se stane, že duše barda konfrontovaná s okolním světem nezůstane v klidu a zachvátí ji pocit nutnosti se "angažovaně" vyjádřit. A toto puzení nabývá daleko větší intenzity, když něco ve společnosti skřípe. Kvalita songů pak bývá různorodá a většinou odpovídá i samotné kvalitě umělce.
Již několik let po sametové revoluci Karel Kryl zpívá svoji píseň Demokracie. Bez servítků, zklamaný z nepoctivosti a sobeckosti "nové" společnosti i z prezidenta Havla. Představa, že pravda a láska zvítězí, vzala brzy za své.
"Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem
pod střechou velký partaje se u koryta sejdem"
Méně bojovná a více poetická byla píseň Pane prezidente. Jarek Nohavica přichází s jakýmsi osobním vyznáním, prosbou o pochopení problémů "obyčejného" smutného člověka. Měla obrovský úspěch, mnohým mluvila z duše.
"Pane prezidente, Vy mě pochopíte,
Vy přece všechno víte, Vy se poradíte, Vy to vyřešíte, Vy mě zachráníte
Pane prezidente, já chci jen kousek štěstí
pro co jiného jsme přeci zvonili klíčema na náměstí"
U zpěváka Jaroslava Hutky to je jiná káva. Ten si vzal otevřeně na paškál hlavu státu. Jeho písně Ovarova revoluce a Miloš a zubatá není třeba nějak rozkličovat. Text hovoří za vše, a i když měly být údernou satirou, jsou spíše, ve srovnání se dvěma předchozími, primitivními rýmovačkami. Každopádně si své posluchače našly. Jestliže hudební kritika byla z Hutkových výtvorů poněkud rozpačitá, odpůrci Hradu argumentovali, že na hrubý pytel patří hrubá záplata, což Hutka bezesporu splnil.
"Miloš je zhroucený a oči v sloup
z cigaret zvedá se štiplavý čoud
zubatá už na Hrad chvátá..."
Po těchto protestsonzích, solitérech, přichází dnes další tvůrce a objevuje se ne jedna píseň, ale celé album. Tomáši Klusovi právě vychází ČauČesku a na mušce je Miloš Zeman a Andrej Babiš. Podle Kluse název desky "naráží na premiérovy facebookové promluvy k voličům a ukazuje na palčivá politická témata poslední doby".
Osm písní je prokládáno mluveným slovem a novinář Jaroslav Kmenta jím připomíná politické kauzy, spojené s premiérem a prezidentem. Tuto formu snad Klus zvolil proto, aby i ti nechápaví pochopili, o co mu v jednotlivých skladbách jde. Postupně tak v textech najdeme například Babišovu moc nad Mafrou nebo Zemanův vztah ke Kremlu. Přes různé žánry se nakonec proposloucháme k závěrečné Život je Bečva. Píseň má být pomyslnou třešničkou na dortu celé Klusovy desky a dá se předpokládat, že se stane bojovou písní na některých předvolebních demonstracích. Tedy její část na lidovou píseň Okolo Hradce.
Andrej amóre, zmizí za móre
nechá tu rujničky
Kdopak tu uklidí, kdopak tu ohlídá
ty zblblý lidičky
Matka Rus skromně, vrátí se pro mě
dědek jí poslal list
rudá je barva má, vlastí je narvaná
Havel je Antikrist
Nová deska Tomáše Kluse si na nic nehraje a je skutečně ryze politická. Autor ji vydal z důvodů své nespokojenosti se současným děním a každý takový počin lze kvitovat. Jestli zvolil tu správnou formu, možná bude moci posoudit každý sám. Dá se totiž očekávat, že vám ji před volbami jedna nejmenovaná strana hodí přímo do schránky.
Jsou tedy umělci svědomím národa? Těžko říci. Například spisovatel Milan Uhde říká, že nikdo nemůže být svědomím ani deseti lidí natož celého národa a je tedy jen na každém z nás , koho si v příštích volbách vybere a kdo bude zvolen. Bez Klusa či s Klusem.
