Diskuze týkající se volby našeho prezidenta, by tomu možná i nasvědčovaly. Ale tak jako v minulosti, nebude ani dnes Česká republika středobodem kosmu.
Snad by nějaký historik dokázal přesně říci, kdy vznikla ta frustrace, kterou si jako cejch neseme dějinami, a která nás neustále pronásleduje. Ve srovnání s poměrově stejnými národy, přikládáme některým věcem skutečně vesmírné rozměry. Snad právě tím si kompenzujeme jakousi historickou odstrčenost.
Když se nám v roce 1918 konečně podařilo dosáhnout samostatného státu a on se stal vlastním úsilím jednou z nejvyspělejších zemí Evropy, domnívali jsme se, že je tak i obecně chápán. Z omylu nás vyvedl Mnichov 1938, kdy se ukázalo, jakou hodnotu máme pro naše velké spojence, Británii a Francii.
Po roce 1948, plácáni Moskvou po zádech, mnozí zapáleně stavěli cestu k našemu československému socialismu. Nadšení, že přijdou lepší zítřky, se začalo vytrácet v šedesátých létech, když většině národa došlo, jak to s námi ti komunisté skutečně myslí. Všechno dovršila okupace v roce 1968. Tehdy si část národa naivně domnívala, že NATO v čele se Spojenými státy to tak nenechá. Ze zcela pochopitelných důvodů to tak nechalo a opět jsme nebyli středem vesmíru.
Když přišla ta podivná "Sametová revoluce", všichni se domnívali, že se nejdéle za patnáct let opět staneme prvorepublikově významným státem Evropy. Možná se opět domníváme, že díky vystoupení Václava Havla v americkém Kongresu, Klausovu zprostředkování pražské schůzky Obamy s Medveděvem nebo setkání Zemana s Trumpem a Putinem jsme my Češi pro dotyčné rovnocennými partnery a náš správně zvolený prezident toho bude garantem. Bohužel nebude. Přímá volba je jen možnost jak si vybrat druhy nitek, za které bude dotyčný zvolený více či méně tahán.
Netuším sice, kdo bude zvolen, ale ať už to bude kdokoliv, jsem přesvědčen, že vám za něho v zahraničí nikdo do polévky neplivne. Česká republika totiž není středem vesmíru.
