Incident, který nemá v dějinách Československé socialistické republiky obdoby, diplomatickou roztržku nezpůsobil. Stal se totiž v roce, kdy už tály ledy.
Inspirací snad byla akce, která proběhla v Pobaltí 23. srpna 1989. Tehdy se vytvořil lidský řetěz, který třemi miliony rukou spojil estonský Tallinn, lotyšskou Rigu a litevský Vilnius a měl vyjádřit historickou vazbu těchto pobaltský států a současně demonstrovat za nezávislost vůči sovětskému područí.
I my jsme byli vždy historicky i lidsky spojeni se sousedním Rakouskem a až ostnatý drát narušil tuto sounáležitost. V revolučních dnech roku 1989 tedy přišel nápad, podobným způsobem vzájemné vztahy obnovit. Vytvořit lidský řetěz a setkat se na společné hranici.
Protože se strážci hranic snažili být stále ostražití, byl o plánovaném činu informován velící důstojník Pohraniční stráže. Odpověděl, že žádost bude posouzena. Bylo mu ale sděleno, že my "nežádáme, ale oznamujeme". Tato skutečnost jej zjevně velmi zarmoutila, protože po chvíli mlčení prohlásil: "A nemohli byste to setkání udělat o dva kilometry dál? Tam už to není moje rota." Což nás tehdy velmi pobavilo. Nakonec ale sami vojáci v místě plánovaného setkání část hraničního plotu odstranili.
S akcí byl samozřejmě seznámen i starosta rakouské obce Reinthal. Asi viděl to nadšení v očích, protože nijak neprotestoval a ani nenavrhl, jako náš smutný důstojník, přesunout řetěz k sousednímu Bernhardsthalu. Jediným požadavkem bylo, aby se naši občané zdrželi pokračovat na rakouské území, což mu bylo jednoznačně přislíbeno. Z hlediska tehdejších mezinárodních úmluv to byl požadavek pochopitelný a nesouhlasit s ním, by jistě znamenalo zbytečné vyhlášení pohotovosti pro rakouské celníky a možná i pro samotnou Österreichisches Bundesheer.
17. 12. 1989 tedy došlo ke spojení města Břeclavi s Rakouskem. Někteří rakouští občané nám ale také dávali najevo, že pomyslná hranice, i když bez plotu, stále existuje. Vzpomínám si, že jeden rakouský sedlák dokonce naznačil na blátivé půdě patou čáru, aby tak upozornil, že nás sice rádi vidí, ale že dál už ne. Všichni to respektovali do té doby, než přišla bujará vlna Čechoslováků provázená dechovkou. Ti se nedrželi za ruce, ale třímali v nich láhve vína či něčeho ještě výživnějšího. Bylo zřejmé, že je nějaká mezinárodní smlouva absolutně nezajímá. Po čtyřiceti letech za plotem si přece nemohli nechat ujít příležitost vyrazit konečně do míst, o kterém ti šťastnější tvrdili, že i tráva je tam zelenější a nebe modřejší. Dav se tedy převalil přes hranici a rakouskou obcí zahlaholil zpěv písní, které místní starousedlíci slyšeli naposledy před Anslušem. Na samotné hranici ale zavládlo u rakouských představitelů menší zděšení a starosta si jistě v duchu řekl, že: "Versprechen kann man viel" a že Čech, když něco slíbí, nemusí být tak docela pravda. Naopak prostí občané Reinthalu nebyli tak úzkoprsí a mnozí narušitelé byli pozváni do místních vinných sklepů.
Nutno zdůraznit, že pořadatelům nebyla tato situace lhostejná a rozhodli se ji v rámci budoucích dobrých vztahů řešit. Vyzbrojeni megafonem se tedy vydali do rakouského vnitrozemí, procházeli uličkami obce a žádali své spoluobčany k pokojnému navrácení do vlasti.
Na rozdíl od dřívějších zájezdů do kapitalistické ciziny se nakonec podařilo všechny přesvědčit k návratu a nikdo o azyl nepožádal. Všichni totiž věřili, že příště to překročení hranice už bude legální, bez nějakých komunistických celních doložek a možná mnohem dál, než do jednoho vinného sklepa v Dolním Rakousku.
