Na chmelové brigádě jsme občas mysleli na všechno možné, jenom ne nato, že "chmel je naše zlato..."
Byla to taková klasická hospoda se svými štamgasty a zaběhnutými rituály. Vetřelci, kteří každoročně narušovali její klidný chod hraním na kytary a řevem, nebyli přijímáni zcela přívětivě. Naopak výčepní přítomnost chmelovým brigádníků vítala a nevadily jí ani občasné hudební produkce. Počet zkonzumovaných piv totiž vždycky rapidně vzrostl a tím i její měsíční prémie.
Hned při první návštěvě této osvěžovny nám byla přidělena zadní místnost spojená s výčepem, abychom co nejméně rušili zpěvem domorodé osazenstvo. Když ale čtyři večery za sebou bratříček zavíral vrátka a cesta byla neustále prach a štěrk, došla místním trpělivost. Hrubé slovo se však míjelo účinkem a výhružky fyzickým násilím, byly vzhledem k našemu počtu, přijímány s posměchem. Ani poslední trumf, že se nám nebude čepovat, nepadl na úrodnou půdu. Bodrá venkovanka prohlásila, že také musí plnit plán a čepovat nám tudíž nepřestane. Chasníci byli bezradní.
Ne nadlouho. Hned následující večer se objevil místní motorizovaný pochůzkář, obtloustlý muž v koženkové kombinéze, s přílbou v podpaždí a se zarputilým výrazem na tváři. Přikázal, že pokud okamžitě nepřestaneme, nemáme dostat už ani tatranku. A totéž mělo platit až do konce našeho působení na místních chmelnicích. Hospodská musela ustoupit.
Padlo tedy rozhodnutí, že když ne zpěv, tak nic a hospodu jsme demonstrativně opustili. Jak už to tak ale bývá, ne každý se dokáže smířit s prohrou a ne každý je Gándhí. A tak se tedy stalo, že došlo k odplatě.
Vyšetřování začalo hned po té, co jsme se vrátili z ranní směny. Dozvěděli jsme se, že byl spáchán útok na veřejného činitele, který spočíval ve zprznění služebního motocyklu čímsi zapáchajícím. Pochopitelně se nikdo k tomuto zavrženíhodnému činu nepřiznal, a tudíž nastoupilo pravidlo o kolektivní vině. Trest představoval absolutním zákaz návštěvy hospody až do odvolání. Navíc bylo vydáno nařízení neprodat brigádníkům jakýkoliv alkohol ani v místním konzumu.
Žádná tragédie. Za mírný úplatek nám jeden z místních důchodců zakoupil několik (více) litrů vína. Sice nevalné kvality, ale za to s příchutí zakázanosti, což z něho udělalo Chateauneuf Du Pape.
Pedagogický dozor ukolébán hospodským zákazem neoplýval ostražitostí, a tak jsme se rozhodli uspořádat přímo na ubytovně skotačivý večírek. Z kuchyně JZD byl zapůjčen plynový vařič, dva hrnce a několik dalších kulinářských pomůcek. Zakoupené víno mělo být svařeno, vylepšeno skořicí a hřebíčkem, a aby nechybělo něco k zakousnutí, byly připraveny krajíce chleba na topinky. Když se otevřela první láhev, jakože na přípitek, byli jsme sami se sebou spokojeni a zároveň naplněni euforií z vítězství nad hospodskými hrubci, státní mocí i celým profesorským sborem. Na každého vyšel jeden lok a nikdo v tu chvíli netušil, že je to také lok poslední.
Přípravu nápoje obstarával jeden ze spolužáků, který nám udělal přednášku o tom, jak se nejdříve koření svaří s vodou a pak se teprve přidá víno. Jak se musí hlídat a nesmí nechat vřít. Také cukru je potřeba dát jen tolik, aby chuť byla vyvážená a mok nebyl moc kyselý, nebo naopak přeslazený. Povolanějšího člověka bychom mezi námi těžko hledali.
Když topinky zavoněly a víno začínalo pěnit, bylo načase zavolat dívky. S velkou dávkou ješitnosti jsme očekávali pochvalu s vyhlídkou pozdější příjemné chvilky v soukromí. Stalo se však něco, s čím nikdo nepočítal. Náš velmistr ve svařování vína a kulinářský guru usoudil, že víno tohoto ročníku je poněkud SUCHÉ a je nutno je přisladit. Uchopil tedy stojící sáček a obsah vsypal do hrnce.
Jistě mnozí znáte ten moment, když nastane situace, kterou byste rádi vrátili. Kdy se na setinu sekundy zastaví čas, a vy nejste schopni pohybu. Bohužel obsahem sáčku nebyl cukr, ale produkt solných dolů. Zoufalá snaha vybrat rychle se rozpouštějící sůl z horkého vína byla zcela bezpředmětná. Dvacet Lotových žen stálo kolem toho hrnce a s vytřeštěnýma očima zíralo na dílo zkázy. " Tak to vypadá, že deset litrů vína je v hajzlu", zazněla zdrcující pravda. Dnes si již nepamatuji, který z filozofů to tehdy pronesl, ale o půl hodiny později tomu tak skutečně bylo. Zklamané dívky nás všechny nazvaly absolutně neschopným blbci a odcupitaly psát dopisy svým chlapcům. Kulinářský expert byl před zhroucením. Našlo se sice pár jedinců, kteří ho utěšovali, ale byli i tací, kteří se ptali, jestli se oběsí sám, nebo mu mají pomoci. Když pak zběsile vyběhl do tmy, začali jsme mít o něj obavu.
Zbytečně. Asi po hodině pátrání jsme ho našli v té naší zakázané hospodě, kde za sborového zpěvu "nemelem, nemelem", zapíjel s místními jezeďáky svůj žal.
