Jak jsme dělali okresní revoluci a rudoch "šel" od válu

„Každá revoluce končí tím, když se nová prasata dostanou ke korytům.“ Bohužel. Každopádně jsem rád, že jsem tu revoluční dobu prožil.

Zítra začíná v našem městě výstava k 30. výročí Sametové revoluce. Má být okázalá. Jako pamětník jsem ale zjistil, že dnešní mladí mají o jejím průběhu podobnou představu, jakou jsme měli my o té v roce 1948. Ale na rozdíl od  tehdejších okresních revolucionářů, jsme se za hrdiny nikdy nepovažovali. 

Bylo pondělí 20. listopadu 1989 a já spěchal do Filmového klubu. Celý zblázněný z toho, co se děje  v  Praze a hlavně přesvědčený, že se něco musí dít i u nás. Když jsem se obrátil na  organizátora promítání, aby produkci po vzoru pražských divadel zrušil, pokýval chápavě hlavou a pak prohlásil, že ani omylem. Už si nepamatuji, jaký film se tehdy promítal, ale pravděpodobně něco umělecky zásadního, protože sál na protest opustili pouze mí dva přátelé a ještě další tři diváci. Tak nás, "demonstrantů", bylo ten večer na okresním náměstí šest. A protože se neobjevil ani žádný esenbák, kterému bychom mohli ukázat holé ruce, záhy jsme to zabalili.  Někteří šli domů, my do hospody,  která se shodou okolností  nacházela v těsné blízkosti Okresního sekretariátu KSČ, a kterou štamgasti příznačně přejmenovali na "U srpa".

Následující den byla účast o poznání větší. Dokonce měli pohotovost i místní příslušníci Lidových milicí, jejichž hlídky vyzbrojené hanáckou vodkou, čekali na rozkaz vyrazit a rozbít nám dělnickou pěstí držky. Nic takového se ale nestalo a my si v klidu a konečně z plna hrdla mohli zakřičet, že chceme SVOBODU a podobně. Anonymita davu dodala odvahu. Když pak u pangejtu  zastavila nablýskaná šestettrojka, napadlo nás, jestli to  už není nějaká posila z Centra. K všeobecnému překvapení vystoupil bílý svetřík a v něm jakási soudružka, která ve značném rozhořčení zařvala, že jsme živlové a dělnická třída nám ukáže. Pak řidič dupl na plyn a proletářka odfrčela.  Jelikož další veselé zpestření večera nepřišlo a nás  také nic zásadního nenapadlo, zazpívali jsme si "Kde domov můj" a rozešli se. Někteří skutečně domů, většina do hospody. Všichni ale s přesvědčením, že zítra zase.

Jak už to tak na malém městě bývá, každá atrakce je vítána a třetí den bylo náměstí slušně zaplněno.  Objevilo se dokonce i několik fotografů proslulé státní firmy. Na soklu pod sochou rudoarmějce osvoboditele, kam se v den výročí ukládaly věnce, vzniklo improvizované pódium a shluk lidí se pomalu měnil v regulární demonstraci. Především díky různým řečníkům, kteří vyjadřovali podporu studentům a hercům a za bouřlivého potlesku nadávali komunistům, což bavilo lidi nejvíc. Našli se i tací, kteří navrhovali napadnout Okresní výbor strany a barák podpálit.  Nápad to špatný nebyl, ale zdál se nám poněkud přehnaný. Dalo se ale předpokládat, že obdobná setkání budou pokračovat i další dny, a jak už je v našem národě tradicí, když demonstrovat, tak organizovaně. Ten večer jsme tedy neodešli k "Srpovi", ale přesunuli jsme se do soukromí a založili Občanské fórum. Až po letech jsem se dozvěděl, že jsme byli oficiálně v našem kraji po Brnu druhým městem, kde došlo k založení OF, což patriota potěší, historika zaujme, ale z dnešního pohledu je to skutečnost zcela bezvýznamná.

Když se pak následující dny seznam členů výboru OF dostal na veřejnost, prohlásil jeden můj kamarád lakonicky: " Tak, a teď vás všecky zavřou." Dneska se tomu směju, ale jsem přesvědčený, že většině z nás se tehdy spalo poněkud hůře než obyčejně. 

Demonstrovalo se pak každý den, a jak lidem pomalu docházelo, že bolševik na nikoho tanky nepošle, náměstí se zaplnilo zcela. Když se večer demonstrovalo, ve dne se jednalo. A to s kde kým. Ve fabrikách, v podnicích a všude možně. Ale také se soudruhy. Bylo zřejmé, že ty staré struktury neměly vůbec ánung která bije. Zatím co my jsme řešili,  jak se jich rychle zbavit, soudruzi ta srocení lidu a všechno kolem považovali za nějakou lidovou taškařici. Předseda národního výboru nás například vyzýval, abychom při demonstracích neodhazovali nedopalky cigaret na zem a nelepili své výzvy na výklady obchodů, jelikož se blíží Svátky a lidem tak snižujeme estetický zážitek z vánoční výzdoby. To ani nešlo komentovat. Ale přece jenom to někomu nedalo a já zaslechl to, na co jsme všichni mysleli: "S tím nám soudruhu polib prdel."

Samozřejmě největší akcí byla generální stávka. Především soudružky v našem podniku z ní byly zděšeny a jako ohrožená kuřátka ke své kvočně, zabíhaly  k našemu řediteli s nadějí, že všem pracovníkům účast na stávce zakáže. Ředitel účast na stávce nezakázal, ale utěšil je slovy: "Alespoň se oddělí zrno od plev." V čemž měl stoprocentní pravdu.

Bylo úžasné, jak se vláda bolševika hroutí a po zrušení ústavního článku o vedoucí úloze strany a dalších zásadních prohlášeních  jsme se dostávali k silvestru. V novém roce měl jít rudoch definitivně  od válu a u nás pak zavládnout volnost, rovnost a bratrství. Ale hlavně kapitalismus.  Děti se těšily na jiné pomeranče než z Kuby, ženy na  dostatek hygienických vložek a muži na zahraniční automobily bez tuzexových poukázek.  Všechno se vyplnilo, ale nikoho by tehdy ani ve snu nenapadlo, že po třiceti letech bude jedním z nejlépe placených důchodců soudruh generální tajemník Miloš Jakeš, a že se naplní známé Orwellovo rčení: 

„Každá revoluce končí tím, když se nová prasata dostanou ke korytům.“