Václav Klaus ani Vladimír Mečiar netušili, že se již za hlubokého socialismu v malé slovenské krčmě plánovalo rozdělení Československé republiky. Pokud by ten plán vyšel, vypadalo by dnes všechno jinak.
Léto v roce 1978 bylo velmi zdařilé a nic nebránilo tomu, vydat se s kamarádem Henrim na hudební festival do slovenského Pezinku.
Na nádraží v Bratislavě nám sice bylo trochu divné, že perón není, tak jako v minulých letech, obležen rockovými fanoušky, ale i přesto jsme se rozhodli pokračovat v cestě. V samotném Pezinku nám konečně došlo, že se Hutky ani ETC tentokrát nedočkáme, protože festival byl zrušen.
Sedli jsme tedy do první hospody a čekali na zpáteční spoj. Hospoda to byla tak páté cenové skupiny a osazenstvo tomu také odpovídalo. V deset dopoledne bylo narváno. Inu zlatý socialismus. Poměrně hlučný lokál, ale po naší objednávce piva překvapivě ztichl a chlapi u vedlejšího stolu srazili hlavy dohromady. Pak se jeden zvedl a namířil si to rovnou k nám.
"Rýchlo dopite a practe sa preč," prohlásil rezolutně dobře udělaný chasník a podle vzhledu a montérek to pracující inteligent rozhodně nebyl. On by to vlastně nebyl ani bez nich.
"Jo, dáme ještě jedno a půjdeme. Vlak nám jede až za hodinu," řekl kamarád klidně a bylo zřejmé, že mu nějak uniká napjatost situace.
"Tak to si hele vole nedáš," reagoval posměšně s typickým slovenským akcentem domorodec, "reku, vypadnite, lebo dostanete cez ty české papule."
"To těžko," oponoval Henri a já ho pod stolem nakopl.
"Čože?" zachrčel chlap a lehce zbrunátněl.
"No, že těžko dostaneme po české papuli, když jsme Moraváci," odpověděl kamarád.
V ten moment proběhla na tváři bijce okamžitá změna.
"Cože? Tak vy ste Moraváci?"
"No, z Břeclavi," zapojil jsem se do rozhovoru i já.
"Tak vy ste chlapci z Breclavi, tam som bol na vojne. A čo? Chodíte na pivo k Waizovi? To boli časy," zasnil se chlap a pleskl medvědí prackou jednoho ze svých spolupijců po zádech, " Fero posuň sa a vy si prisadnite."
Náhlá změna situace nás poněkud zaskočila stejně jako to první "poldeci" borovičky, postavené před nás. Když náš nový "kamarád" Laco vylíčil všechny svoje zážitky z vojenské služby včetně těch erotických s jakousi "Jižinou", přešla řeč na politiku. Vyslechli jsme, jak všichni Češi "kradnú", a jak Slováky "využívajú", a jak by jim bylo bez nich dobře.
"Šak vás Morvákú také. Vy tam nemáte ani meno. Mala by to byt Českomoravkoslovenská republika, né?" argumentoval Laco.
Jednoznačně jsme to odsouhlasili.
"A keby sme sa spojili, tak tych Čechů kopneme do riti a urobíme Slovenskomoravskú republiku."
Pobavil mě, když šupl Slovensko na první místo.
"A hlavní město bude kde?" zeptal se provokativně kamarád.
"Hlavné mesto?" hluboce se zamyslel Laco.
"Hlavné mesto bude v Brne, šak aj hrad tam máte a v Bratislave sú stejne šetcí ludé kokoté."
Bylo vidět, že i tento "venkov", tak jako většina, obyvatele své metropole zrovna nemiluje.
"A prezident?" nedal si pokoj Henri.
"Prezident mosí byt Slovák, to je jasné. Taký Chudík, šak on hrál aj teho Slobodu, tož už bude vediet´."
Nemohli jsme než souhlasit.
Potom se probrala společná armáda, udělení čestného občanství Jiřině Bohdalové a Helence Vondráčkové a další důležité věci. Chlapi to měli očividně prodiskutované už z dřívějška, a tak to odsýpalo. V plodné debatě nám sice ujeli další dva spoje, ale odcházeli jsme příjemně borovičkově rozevlátí a při velkém loučení chyběla už jen nabídka nějaké místní nevěsty.
Když se pak v roce 1993 rozdělil stát na Českou a Slovenskou republiku, bylo mi jasné, že je s plánem na tu Slovensko-moravskou definitivní konec. A v tu chvíli jsem také v duchu slyšel toho Laca z Pezinku říkat: "Vidíš, a zasa tam to meno nemáte, zasa s vami tý Čehúni vyjebali."
